Čís. 4188.

Byla-li jádrem útoků článku povšechná výtka, že se správa (pivovaru) vede nepořádně a nedbale, any jednotlivé ve článku uvedené skutečnosti sloužily zřejmě jen jako dokladly pro správnost oné povšechné výtky, a byly-li ony útoky označeny všeobecně za neomalené a lživé, aniž bylo vysloveno, ve kterých určitých směrech jsou takovými, nejde v tomto projevu o vinění ve smyslu § 488 tr. zák., nýbrž ve smyslu § 491 tr. zák.
Podle druhého odstavce § 491 tr. zák. není tu třeba, by byl proveden důkaz pravdy o neomalenosti a lživosti každého jednotlivého útoku, nýbrž stačí, prokázáno-li, že jsou ony útoky v podstatě takové povahy.
Otázku, zda se důkaz pravdy podařil, nelze tu posuzovati podlé číselného poměru dokázaných (nedokázaných) skutečností, ve článku tvrzených, nýbrž jest přihlížeti k výsledkům průvodního řízení jako k celku, uvážiti opodstatněnost a závažnost zjištěných okolností a zkoumati, zda neospravedlňují aspoň subjektivně povšechnou výtku článku, že se správa (pivovaru) jako celek vede nepořádně a nedbale.
(Rozh. ze dne 2. června 1931, Zm I 262/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti soukromé obžalobkyně do rozsudku krajského soudu v Písku ze dne 18. ledna 1930, jímž bylo dvanáct obžalovaných podle § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěno z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle § 491 tr. zák. a § 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 Sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by o ní znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti, dovolávající se číselně důvodů zmatečnosti čís. 3, 4, 5, 9 a) a 10 § 281 tr. ř., nelze s hlediska důvodů čís. 9 a) tohoto § upříti oprávnění. Pokud ovšem uplatňuje, že důkaz pravdy měl býti prováděn podle 1. odst. § 490 tr. zák. nikoli podle 2. odstavce § 491 tr. zák., poněvadž prý stěžovatelka byla obžalovanými křivě viněna z neomalenosti a ze lži, tedy z určitého nepočestného a nemravného činu (§ 488 tr. zák.), nikoli z opovržlivých vlastností bez uvádění určitých skutečností (§ 491 tr. zák.), nelze dáti stížnosti za pravdu, naopak jest souhlasiti s nalézacími soudem. Nalézací soud uvažuje správně, že v prohlášení obžalovaných jsou útoky stěžovatelčiny označeny zcela všeobecně za neomalené a lživé, a že není v něm vysloveno, ba ani napověděno, ve kterých určitých směrech jsou neomalenými a lživými. Podle přesvědčení nalézacího soudu nebylo účelem pozastaveného prohlášení, by o každém jednotlivém útoku neb o každém jednotlivém tvrzení, jak jsou vylíčeny v »Zaslánu« stěžovatelčině, byla zvláště projevena výtka neomalenosti a lživosti, nýbrž byl jím zamýšlen a sledován jen ten účel, by byla s ohledem na celou povahu článku, třebaže se zřetelem na určité případy, vyslovena jen povšechná kritika a charakteristika jednání stěžovatelčina. Je-li tomu tak, nejde o skutkovou povahu § 488 tr. zák., o vinění z určitého nepočestného nebo nemravného činu, nýbrž o skutkovou podstatu podle § 491 tr. zák., o vinění z opovržlivých vlastností (jen tyto přicházejí v úvahu) bez uvádění určitých skutečností. Za tohoto stavu věci nebylo podle 2. odstavce § 491 tr. zák. zapotřebí, by byl proveden důkaz pravdy o neomalenosti a lživosti každého jednotlivého útoku stěžovatelčina, ano se v prohlášení netvrdilo, že každý jednotlivý útok je neomalený a lživý, nýbrž se zřetelem na to, že obžalovanými byla jen ve zcela všeobecné formě vytýkána a zdůrazňována neomalenost a lživost útoků stěžovatelčiných, stačilo, když prokázána byla v podstatě tato vlastnost útoků stěžovatelčiných. S tohoto právního stanoviska nesejde ovšem na tom, že důkaz pravdy obžalovanými nabízený v některých z patnácti bodů, na které nalézací soud rozložil obsah »Zaslána« stěžovatelčina, selhal, nerozhoduje však o sobě ani to, že obžalovaní o většině těchto bodů dokázali, že stěžovatelka napsala vědomě nepravdu. Bylo již naznačeno, že tu jde jen o povšechnou kritiku jednání stěžovatelčina, vytýkající soukromé obžalobkyni lživost a neomalenost pro obsah článku v jeho celistvosti, nikoli pro jednotlivé určité skutečnosti v něm uvedené. Jádrem celého článku byla však povšechná výtka, že se správa pivovaru vede celkem způsobem aspoň nepořádným a nedbalým, any jednotljvé skutečnosti v »Zaslánu« uvedené sloužily zřejmě jen jako doklady pro správnost tohoto tvrzení. Podle toho-bylo by lze přiznati obžalovaným beztrestnost podle druhého odstavce § 491 tr. zák. jen, kdyby dokázali, že právě toto tvrzení, v němž vrcholí celý článek, bylo stěžovatelkou proneseno vědomě nepravdivě. K tomuto důkazu však nestačí o sobě, že obžalovaní ve většině jednotlivých případů, v »Zaslánu« uvedených, dokázali jejich subjektivní a objektivní nepravdivost, neboť okolnost, že se správa pivovaru v těchto případech nedopustila nepořádností jí vytýkaných, nevylučuje ještě (najmě, jde-li o skutečnosti rázu méně závažného) možnost, že se jinak správa pivovaru jako celek vede nepořádně a nedbale. Otázku, zda se obžalovaným podařil nabízený důkaz pravdy, nelze tedy posuzovati jen podle počtového poměru dokázaných a nedokázaných skutečností, v »Zaslánu« uvedených, nýbrž jest přihlížeti k výsledkům průvodního řízení jako k celku, uvážiti opodstatněnost a závažnost zjištěných okolností a zkoumati, zda ospravedlňují aspoň subjektivně povšechnou výtku stěžovatelčinu, že se správa pivovaru jako celek vede nepořádně a nedbale čili nic. S tohoto správného právního hlediska však nalézací soud věc neposoudil, maje mylně za to, že rozhoduje již počtový poměr mezi dokázanými a nedokázanými skutečnostmi v »Zaslánu« uvedenými. Ježto důsledkem toho soud nezjistil skutečnosti, jež při správném použití zákona měly by býti základem nálezu, nezbylo než vyhověti zmateční stížností a uznati dále, jak se stalo, aniž bylo zapotřebí, obírati se i ostatními vývody zmateční stížnosti.

Citace:

č. 4188. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 300-302.