Čís. 4147.

Zákaz § 32 zák. čís. 123/1920 (§ 2 zák. čís. 124/1920) sb. z. a n. týká se jakéhokoliv čepování a podávání nápojů obsahujících alkohol, i poskytování jich zadarmo, a trvá po celý den volební.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1931, Zm I 464/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. dubna 1931, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 58 I čís. 7 zákona ze dne 29. února 1920, čís. 123 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost vytýká rozsudku vadnost podle § 281 čís. 9 písm. a) a b) tr. ř., avšak neprávem. Snaží se odchylně od doslovu zákona dáti zákazu § 32 zák. ze dne 29. února 1920, čís. 123 Sb. z. a n. (§ 2 zák. čís. 124/1920 Sb. z. a n.) právní výklad rozsudku odporující, že je zakázáno čepovati lihoviny v den voleb jen do doby jejich skončení. Tu stačí poukázati na doslov předpisu zákona, který užívaje slov »v den před volbou a v den volby«, jasně vyjadřuje, že doba skončení volby není rozhodná pro pominutí platnosti zákazu, nýbrž že zákaz trvá po celý den volební. Při tom jest nerozhodné, jakým způsobem uplatňovaly správní úřady přesné dodržování zákona; jeho platnost jest pro každého stejně závazná bez ohledu na to, zda byl snad v tom kterém případě nesprávným jeho pochopením beztrestně přestupován. Na věci nemění nic ani to, zda čepoval obžalovaný pivo hasičům zdarma nebo za peníze a z jakého důvodu; zákaz se týká nejen prodávání nápojů obsahujících alkohol, nýbrž vůbec jakéhokoliv jejich čepování a podáváni, tudíž i poskytování piva zadarmo. Námitka zmateční stížnosti, že obžalovaný nevěděl a nemohl věděti, že se dopouští porušení onoho zákona čepováním piva po 10. hod. večerní, any volby v obci byly skončeny již dopoledne — což ovšem rozsudek skutkově nezjišťuje — nemá povahu skutkového omylu ve smyslu § 2 písm. e) tr. zák.; jest to námitka omylu právního o obsahu a platnosti zákona, která však podle §§ 3 a 233 tr. zák. nezbavuje obžalovaného trestní zodpovědnosti za přestoupení zákazu, nehledíc k tomu, že hostinský jest povinen znáti zvláštní nařízení, která mají vztah k jeho živnosti. Takovým omylem se však obžalovaný ani v řízení před nalézacím soudem neomlouval, a rozsudek ve směru tomto neobsahuje výrok, proti němuž by stížnost mohla takovou výtku uplatňovati.

Citace:

č. 4147. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 227-228.