Čís. 1185.
Starosta obce, jenž, řídě dražbu obecních pozemků, dal vydražitelům nesprávnou informaci, není dle § 1295 obč. zák. práv ze škody jim vzniklé.
Ani obec není práva, nebylo-li starostovo prohlášení před tím usneseno obecním zastupitelstvem.
(Rozh. ze dne 20. září 1921, Rv I 242/21.)
Žalobce koupil ve veřejné dražbě od obce pozemky, když se byl ještě
i po dražbě dotázal starosty, řídícího dražbu, zda k pozemkům vede přímá cesta, k čemuž mu starosta přisvědčil. Ve skutečnosti nebylo tomu
tak, žalobce musel konati značnou zajížďku, čímž utrpěl škodu, jejíž náhrady domáhal se na starostovi i na obci. Žaloba byla soudy všech tří stolic zamítnuta, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dlužno přisvědčiti názoru odvolacího soudu, že žalobce nároku na
náhradu škody nemůže se oproti starostovi Josefu N-ovi domáhati z důvodů správy dle § 923 a násl. obč. zák., jelikož dle zjištění nižších soudů
stranou prodávající byla obec, a Josef N. vystupoval jako starosta obce,
nebyl tedy stranou smluvní. Ani o nějakou smlouvu zaručovací se zde
nejedná, jelikož ve zjištěné okolnosti, že Josef N. ujistil žalobce před
dražbou a po dražbě, že právo kratší cesty jest spojeno s koupenými pozemky, nelze spatřovati vůbec nějakou záruku, a kromě toho žalobce sám
ani netvrdí, že by před dražbou — a to jedině je rozhodno vzhledem
k obsahu dražebních podmínek — byl oznámil Josefu N-ovi, že se dražby
súčastní jen pod tou podmínkou, bude-li míti na pozemky, které hodlal
vydražiti, kratší cestu. Není tu tedy ani zaručujícího návrhu Josefa N-a,
ani jeho přijetí stranou žalující (§ 861 obč. zák.), a nemůže se žalobce
oproti J. N-ovi domáhati náhrady škody na základě § 871 a násl. obč. zák. Ustanovení § 875 obč. zák. nemůže zde proto přijití v úvahu, jelikož
žalobce v prvé stolici ani netvrdil tím měně prokázal, že Josef N., ujistiv
žalobce o kratší cestě, jednal lstivě. Ani z důvodu zaviněného nedopatření
nemůže nárok žalující strany proti prvžalovanému obstáti. Ustanovení § 1294 obč. zák. spatřuje sice zavinění i v pouhém nedopatření, způsobeném zaviněnou nevědomostí nebo nedostatkem náležité pozornosti nebo
píle, ale na druhé straně dlužno poukázati ku všeobecné zásadě v něm
vyslovené, že škoda vzniká z bezprávného činu, neb opomenutí jiné osoby,
nebo z náhody. Protiprávním je však takové počínání si, které příčí se
povinnosti smluvní, anebo právu objektivnímu, t. j. zákonu (§ 1295 obč. zák.) Ono vzhledem k tomu, co bylo již uvedeno, nepřichází zde v úvahu,
a proto lze jen s hlediska závazků z činů nedovolených zkoumati, zdali
Josef N. je povinen náhradou škody. Že by byl jednal vědomě proti svému
lepšímu přesvědčení, tedy obmyslně, žalobce v řízení před prvým soudem
ani přímo netvrdil, a poněvadž následkem toho může se jednati o zaviněné uvedení v omyl, jest hledíc k § 1300 obč. zák., dle něhož i znalci,
tedy osoby, při nichž se předpokládá vyšší stupeň píle a pozornosti, ručí
za radu škodlivou, t. j. za potvrzení nějaké nesprávnosti, jen tehda, udělili-li ji za odměnu, kdežto jinak pouze za obmyslnost, odůvoděn závěr,
že nedopatření činí zodpovědným jen tehda, káže-li zákon neb smlouva,
by v konkrétním případě bylo užito péče, vylučující jakékoliv nedopatření.
Proto není zajisté správno, míti za to, že každé nedopatření za všech
okolností, tedy i když se jedná jen o nesprávnou informaci, neb o špatnou
radu, samo sebou zahrnuje v sobě též zavinění. Poněvadž Josef N. nebyl
ani dle zákona, ani podle smlouvy povinen při své informaci dané žalobci,
kterou tento označuje za příčinu své škody, užiti nějaké zvláštní pozornosti a péče, nelze ho činiti zodpovědným za škodu žalobcem tvrzenou.
Z ustanovení § 1295 obč. zák. lze ovšem dovozovati, že i zmocněnec, vykonávající příkaz mu daný, může svým osobním zaviněním státi se zodpovědným za škodu, třetí osobě způsobenou, leč o zavinění Josefa N-a
nelze zde mluviti dle toho, co bylo právě uvedeno.
Ani ohledně spolužalované obce není dovolání opodstatněno. Jest zjištěno, že dražba pozemků byla provedena na základě dražebních podmínek obecním zastupitelstvem usnesených, které neobsahovaly žádného
ustanovení, že s pozemky, do dražby danými, jest spojeno právo kratší
cesty, již žalobce blíže popsal, a jest dále zjištěno, že prodej pozemků
veřejnou dražbou provedený byl na základě dříve usnesených podmínek
schválen obecním zastupitelstvem, čímž, jak žalobce sám uznává, kupní
smlouva se stala právoplatnou. Jest ovšem správno, že starosta dle § 53
obec. řádu pro Čechy zastupuje obec na venek, ale neméně jest správno,
že usnášejícím se za obec orgánem jest dle § 56 téhož zákona obecní zastupitelstvo, jehož usnesení jest starosta povinen prováděti jako representant obce na venek, při čemž jest se mu říditi obsahem usnesení toho.
Proto prohlášení starostovo, které před tím nebylo obecním zastupitelstvem zákonitě usneseno, jest pro obec samu nezávazno, a nemůže obci
z něho vzejíti žádná povinnost. Poněvadž žalobce sám ani netvrdí, ze
by prohlášení Josefa N-a jako starosty obce, týkající se kratší cesty na
pozemky do dražby dané, bylo bývalo usneseno obecním zastupitelstvem,
nemůže žalobce z tohoto prohlášení starostova proti spolužalované obci
ani z důvodu správy, ani z duvodu zaviněného, uvedení v omyl domáhati
se s úspěchem náhrady škody. Toréž platí o nároku žalobce, hledíc
k § 1295 obě. zák.; obec ručí za škodu vzniklou jednáním starosty jen
v tom případě, jednal-li v mezích svého oprávnění ve smyslu § 55 a 56 cit. zákona, čemuž zde však není tak.