Č. 4145.

Policie: Kdy jde o sbírku veřejnou, jejíž pořádání vyžaduje úředního povolení?
(Nález ze dne 22. listopadu 1924 č. 20538.)
Věc: Mořic W. v Ch. proti ministerstvu vnitra o zapovězení sbírky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Policejní komisařství v Chebu výnosem z 22. února 1923 zakázalo st-li, aby pořádal sbírku milodarů ve prospěch nouzí trpících v Poruří, ježto sbírky pro kulturní a humanitní účely, jichž čistého výnosu má býti použito mimo území Čsl. republiky, jsou nepřípustné a st-l mimo to neměl zvláštního povolení (§ 7 nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z.). Zsp nevyhověla stížnosti do tohoto výměru st-lem podané, ježto dle § 25 A, § 32 B, min. nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z. v souvislosti se zák z 19. května 1868 č. 44 ř. z. a dle výn. min. vnitra z 6. července 1888 č. 2980 jest zapotřebí k dobročinným sbírkám zvláštního povolení okr., po případě zem. pol. úřadu anebo min. vnitra, kteréhož jmenovaný dle jednacích spisů si neopatřil.
Také žal. úřad v pořadí instancí nevyhověl odvolání z důvodu rozhodnutí 2. stolice, k němuž dodal:
Odvolatel nepopírá, že přijímal dobrovolné dary na prospěch nouzi trpících v Německu, jež na veřejnou výzvu místní rady ch-ské mu odevzdávali různí dárci, a při protokolárním výslechu dne 22. února 1923 prohlásil, že tak činil na intervenci tamního »Ortsratu«, který veřejnou výzvu k odevzdání darů vydal. Jeho činnost, konaná za součinnosti a v dohodě s místním výborem, má tudíž veškeré podstatné znaky sbírky veřejné, a poněvadž činnost tu vyvíjel bez úředního povolení, jehož k výkonu sbírky veřejné je třeba, bylo nutno odvolání jeho odmítnouti.«
O stížnosti uvážil nss toto: — —
Stížnost vznáší jedinou námitkou, jejíž podstata jest v tom, že pouhé přijímání darů, jež mu jednotlivci na veřejné vyzvání od jiného činitele vyšlé odevzdávali, není konáním sbírky ve smyslu předpisů o pořádání veřejných sbírek vydaných. Se zřetelem k tomuto obsahu stížnosti, která nepopírá ani, že šlo o sbírku, k jejímuž pořádání bylo potřebí úředního povolení, ani že st-l fungoval jako přijímatel darů pro ni, bylo se nss-u zabývati jen otázkou, zda úřad tuto činnost st-lovu důvodně subsumoval pod pojem konání veřejné sbírky.
Stížnost v tom směru dovozuje, že sbírkou jest rozuměti jen takovou činnost, kterou někdo se obrací na osoby jiné, aby od nich dostal peníze na určitý účel. St-li jest dáti za pravdu potud, že pouhé přijímání darů pro nějaký účel samo o sobě ještě konáním veřejné sbírky není. V daném případě jest však ze spisů patrno, že ve výzvě v časopisech uveřejněné, kterou právě konání sbírky bylo zahájeno, mimo jiná místa byl také st-lův závod určen jako místo, kam příspěvky mají býti podle přání pořadatelů sbírky odváděny a že st-l, jak při výslechu dne 22. února 1923 udal, dary přijímal na intervenci zmíněného místního výboru a určenému účelu také odevzdával. Ze stížnosti samé jest také zjevno, že st-l byl si vědom, že právě ona výzva byla podnětem, aby dary byly jemu odváděny. Se zřetelem k tomu nelze však pochybovati, že uvedená činnost st-lova, jejíž další provádění mu bylo zakázáno, byla součástí jednotné sbírkové akce. Měla-li však tato akce povahu konání veřejné sbírky, — což stížnost nikterak nepopírá — a byl-li úřad oprávněn tuto akci bez potřebného úředního povolení podniknutou z tohoto důvodu zakázati, jest nutným toho důsledkem, že mohl zakázati také dílčí činnost v rámci této akci konanou a k realisování nepovolené sbírky směřující.
Názor stížností zastávaný by ve skutečnosti znamenal, že by úřad, jakmile veřejná výzva ke sbírce se stala, — a taková výzva nemůže nikdy zcela býti odčiněna —, neměl již možnosti proti uskutečnění sbírky účinně zakročiti.
Poněvadž tedy soud námitku svrchu vytčenou za důvodnou uznati nemohl a jiných námitek st-l nečinil, bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 4145. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 858-859.