Č. 3940.

Pozemková reforma: * Spoluvlastníci majetku zabraného (§ 2 záb. zák.) mají dle § 11 záb. zák. nárok jen na propuštění nemovitostí o výměře § 2 zák. záb. všichni dohromady, nikoliv každý zvláště.
(Nález ze dne 24. září 1924 č. 16106).
Prejudikatura: Boh. 900, 3105 adm., a jiné.
Věc: Pavel B. a spol. v S. (adv. Dr. Lud. Kovacs z Bratislavy) proti státnímu pozemkovému úřadu o nárok dle § 11 záborového zákona.
Výrok: Stížnost se dílem zamítá jako bezdůvodná, dílem odmítá jako nepřípustná.
Důvody: St-lé uplatnili jako vlastníci nárok dle § 11 záb. zák. na majetek ten, předložili zvláštní seznamy nemovitostí, jichž propuštění žádali v mezích první věty § 11 záb. zák, do 150 ha půdy zemědělské zvlášť, do 100 ha půdy jiné také zvlášť, jakož i v rámci druhé věty téhož zákonného ustanovení do 500 ha také zvlášť, odůvodňujíce nárok ten osobními i majetkovými důvody rodinnými i zásobováním města Bratislavy.
Po provedeném šetření na místě samém vyřešil žal. úřad vznesený nárok nař. rozhodnutím, jímž st-lům propustil ze záboru 517 kat. j. 958 sáhů půdy zemědělské a 38 kj. 1588 sáhů půdy jiné, žádosti pak, aby každému ze spoluvlastníků propustil po rozumu § 11 záb. zák. nemovitosti o výměře § 2 záb. zák. nevyhověl, a také zamítl žádost na propuštění výměry dle druhé věty § 11 záb. zák., popřev jednak, že by vlastník vůbec měl nárok na propuštění to, jednak že by zde byly důvody propuštění.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvažoval nss takto:
I. Nss vycházeje ze skutkového předpokladu, stížností nepopřeného, že nemovitý majetek velkostatku v S. jest jediným majetkovým souboborem, patřícím st-lům jako týmž spoluvlastníkům, který, ježto přesahuje výměru § 2 zák. záb., jest státem zabrán, shledal bezdůvodnou námitku stížnosti, že každý ze spoluvlastníků sám o sobě má nárok dle první věty § 11 záb. zák. na propuštění půdy o výměře § 2 záb. zák.
Dle §§ 1 a 2 zák. záb. zabírá se velký majetek pozemkový, ležící v území republiky Čsl., to jest každý majetkový soubor nemovitostí, přesahující výměru v § 2 uvedenou, a patrici jednomu subjektu vlastnickému, ať jím jest jen jedna osoba, nebo tíž spoluvlastníci. Této právní konstrukce přidržel se zákon i v § 11, dávaje osobám, jejichž majetek tímto zákonem se zabírá, po případě jejich dědicům právo, aby jim byla z majetku jim zabraného přidělena majetnost nepřesahující výměry uvedené v § 2. Zákon nárok ten poskytuje opět jen vlastnickému subjektu velkého majetku pozemkového, ať jím jest osoba jediná nebo několik spoluvlastníků.
Tomu svědčí i ustanovení § 5 zák. z 8. dubna 1920 č. 329 Sb. ve znění novely z 13. červenve 1922 č. 220 Sb., v němž jako zák. speciálním, provádějícím rámcový zákon záb., nutno hledati provedeni zásad tohoto zák.
Odstavec 3. cit. § 5 ustanovením o zákonné fikci souhlasu spoluvlastníků, nárok dle § 11 záb. zák. neuplatnivších, s těmi, kdož nárok ten uplatnili jakož i o možnosti alternativního rozhodnutí o nárocích, nesouhlasně podaných zřejmě tomu svědčí, že zákon vychází z pojmu jediného subjektu vlastnického, nepřihlížeje k počtu vlastníků resp. spoluvlastníků. Není tudíž nezákonný názor žal. úřadu, že i spoluvlastníci majetku zabraného mají nárok jen na propuštění nemovitostí o výměře § 2 zák. záb. všichni dohromady.
Dovolává-li se stížncst pro oporu svého názoru nálezu tohoto tribunálu Boh. 900 adm., pak to činí neprávem, neboť z nál. toho, řešícího otázku záboru s hlediska § 2 záb. zák. o majetku svčřenském, jehož poživatel jest zároveň vlastníkem majeku alodního, pro posouzení nároku dle § 11 záb. zák. ohledně majetku týmž spoluvlastníkům patřícího ničeho čerpati nelze.
II. Stížnost namítá dále, že žal. úřad nepropustil podle druhé věty § 11 záb. zák. st-lům ze záboru majetnosti do výměry 500 ha, a že ani nevyšetřil a nevzal v úvahu všechny podmínky, na nichž zákon propušštění to činí závislým.
Námitku tu shledal nss nepřípustnou. Nss již v nál. Boh. 3105 adm. vyslovil, že rozsah nároku plynoucího vlastníku zabraného majetku z ustanovení § 11 záb. zák. jest plně vymezen a určen již větou prvou tohoto zákonného ustanovení, která stanoví, že majitelé zabraných statků mají právo, aby z majetku jim zabraného byla jim přidělena majetnost nepřesahující výměry uvedené v § 2 tohoto zák. Věta druhá tento nárok vlastníka nerozšiřuje, nýbrž úřadu pouze umožňuje (arg. slova »lze propustiti«), aby se zřetelem na zájmy veřejného blaha ponechal vlastníku větší výměru půdy tehdy, když by jejím propuštěním pouze v rozsahu § 2 zák. záb. dotčeny byly zájmy veřejné. Na ponechání půdy v této větší výměře však vlastník sám naléhati nemůže, neboť vlastního nároku nemá a k ochraně zájmů veřejných povolán není.
Na tomto právním názoru setrval nss i v tomto případě. Ale pak nebylo ani třeba, aby nss podrobil svému přezkoumání, zda okolnosti uváděné stranou k odůvodnění propuštění nemovitostí ze záboru podle druhé věty § 11 záb. zák. pod pojem »zájmů veřejného blaha« lze subsumovati, čili nic. Bylo proto stížnost jednak zamítnouti jako bezdůvodnou, jednak odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 3940. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 441-442.