— Čís. 5701 —
153
Čís. 5701.
Nárok na náhradu škody proti zubnímu lékaři pro vadné vsazení můstku.
Promlčení nároku na náhradu škody (§ 1489 obč. zák.) počíná teprve, když poškozený poznal škodlivou událost, její příčiny a rozsah jejího škodlivého následku. Možnost vědomosti nestačí. Nabyl-li poškozený této vědomosti snad svou vinou pozdě, může to míti význam jen s hlediska §u 1304 obč. zák.
(Rozh. ze dne 27. ledna 1926, Rv I 1954/25.)
Žalobkyně domáhala se na žalovaném zubním lékaři náhrady škody pro vadné vsazení můstku. Žalobě bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů:
Odvolatel brojí proti názoru prvého soudu, že nárok na náhradu škody není promlčen, ač čin udál se před 4 lety, bolestné přisuzuje se za šest prvních týdnů po zasazení chrupu v květnu 1920 a za bolesti během zařizování chrupu a žaloba podána byla dne 29. února 1924. činí tak neprávem. V projednávaném případě zasazen byl chrup v měsíci květnu 1920 a žaloba podána dne 29. února 1924, tedy ve čtvrtém roku po zasazení chrupu. V době té byl jí znám žalovaný jako osoba, která chrup zasadila a škodu prý způsobila. Také v době té cítila již bolesti v ústech, jak sama doznává. Avšak tyto okolnosti nestačí ještě, by nárok na náhradu škody byl již promlčen. K promlčení nároku na náhradu škody vyžaduje se v tomto případě, by poškozený věděl, že vadný chrup byl příčinou jeho bolesti a že ten, kdo jej zasazoval, byl původcem těchto bolestí. Nestačí pak věděti jen, že škoda nastala, nýbrž třeba znáti i její výši. A tu dle zjištění prvého soudu, které není napadeno, dozvěděla se žalobkyně teprve z posudku Dra J-a ze dne 5. července 1923, že její bolesti v ústech zavinuje vadný chrup a z něho také mohla odvoditi výši náhrady škody. A tato vědomost je pro počítání lhůty promlčecí rozhodnou, poněvadž teprve od té doby počíná lhůta promlčecí. Při tom pak je lhostejno, že náhrada škody požaduje se za bolest před třemi lety vytrpěnou, když od vědomosti o příčině bolesti a výši náhrady škody neuplynula tři léta. Správně proto prvý soud věc po stránce právní i věcné posoudil, prohlásiv, že nárok na bolestné promlčen není.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Prováděje dovolací důvod nesprávného právního posouzení, namítá žalovaný, že otázka, kdy žalobkyně skutečně nabyla vědomosti o příčině bolestí, jest vedlejší, ježto prý žalobkyně zavinila, že dříve o tom nezvěděla a proto pro počátek Ihůty promlčecí jest rozhodující doba, kdy by se byla při náležité péči a pozornosti mohla dověděti o příčině škody. Tomuto názoru nelze přisvědčiti. § 1489 obč. zák. stanoví, že se každá žaloba o náhradu škody promlčuje ve třech letech od té doby, kdy poškozený zvěděl o škodě a osobě škůdcově, a že, když poškozený nezvěděl o škodě neb o osobě škůdcově, zanikne žalobní právo uplynutím třiceti let. Podle jasného doslovu zákona počíná se tedy tříletá lhůta promlčecí skutečnou znalostí škody a škůdcovy osoby, a tato znalost musí býti taková, by vystačila k podání žaloby. Vyžaduje se tudíž nejen znalost škodlivé události, nýbrž i její příčiny a rozsahu jejího škodlivého následku. Možnost vědomosti nelze klásti na roveň skutečné vědomosti. Nabyl-li poškozený této vědomosti snad svou vinou pozdě, může to miti význam jen podle §u 1304 obč. zák., jehož ustanovení prvý soud v tomto případě vydatně použil v neprospěch žalobkyně (srov. rozh. čís. 3082 sb. n. s.; Ehrenzweig 1920 II/1 str. 73 pozn. 94). Co do času, kdy žalobkyně skutečně nabyla vědomosti o příčině škody, bylo nižšími soudy zjištěno, že se žalobkyně teprve z posudku Dra J-a ze dne 15. října 1923 dověděla, že vadnost chrupu zavinuje bolesti v ústech. To jest zjištění skutkové, jímž dovolací soud jest vázán. Vezme-li se toto zjištění za základ, nutno však za správný uznati úsudek soudu odvolacího, že zažalovaný nárok na náhradu škody promlčen není, poněvadž od 15. října 1923 do podání žaloby, t. j. do 29. února 1924 neuplynula tři léta.