— Čís. 5754 —
256
Čís. 5754.
Proti rozvrhovému usnesení, příčícímu se knihovnímu stavu, může podati rekurs i ten knihovní věřitel, který při rozvrhovém roku nepodal odporu. — Čís. 5754 —
257
Vložené nájemní právo zakládá nárok na náhradu pouze tehdy, mělo-li býti jako břemeno převzato započtením na nejvyšší podání.
Útraty úspěšného dovolacího rekursu v rozvrhovém řízení nelze přiznati z rozvrhové podstaty.
(Rozh. ze dne 11. února 1926, R II 13/26.)
Rozvrhuje nejvyšší podání za exekučně prodanou nemovitost přikázal exekuční soud v knihovním pořadí firmě G. 5000 Kč na pohledávku předem zaplaceného nájmu na jeden rok. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Stěžovatel (zadnější knihovní věřitel) uvádí, že přikázání 5000 Kč z důvodu zaplacení nájemného předem není zákonem odůvodněno. Tento názor není však správným. Je-li zaplacení činže předem z pozemkové knihy zřejmo, obdrží najímatel dle §u 1102 obč. zák. náhradu předem zaplaceného před pozdějšími věřiteli, tedy také před stěžovatelem z nejvyššího podání. Přikázání peníze z důvodu zaplacení činže předem z nejvyššího podání je tedy dle zákona připustilo a stížnost je tu neodůvodněna. Otázkou, zda má firma G. nárok na přikázání peníze z důvodu náhrady podle §u 1121 obč. zák. se nepotřebuje rekursní soud zabývati, poněvadž firma peníz z toho důvodu nežádala, nýbrž z titulu zaplacení činže předem a poněvadž ji peníz dle napadeného usnesení z toho posledního titulu i byl přikázán. Stěžovatel tvrdí dále, že nájemce v případě, o který jde, nemá nároku na přikázání 5000 Kč proto, poněvadž ani vydražitelem ani nájemcem nebylo tvrzeno, že nájemní smlouva zanikla, a poněvadž je dále sporno, je-li vzhledem na §§ 2 a 7 zákona 48/1925 výpověď nájemní smlouvy vůbec přípustná. Tím však tvrdí stěžovatel, že k přihlášenému nároku nemělo býti přihlíženo, poněvadž prý co do skutečnosti po právu netrvá. Tu však není stěžovatel k napadání rozvrhového usnesení dle §§ 234 a 213 ex. ř. oprávněn, poněvadž při rozvrhu proti tomu, by k nároku bylo přihlíženo, nepodal odporu. Totéž platí o tvrzení stěžovatelově, že činže předem zaplacená může býti žádána pouze pro rata parte, poněvadž zde popírá stěžovatel výši nároku. V obojím je proto stížnost nepřípustná.
Nejvyšší soud změnil napadené usnesení a zamítl firmu G. s její pohledávkou z předem zaplaceného nájmu 5000 Kč.
Důvody:
Soud první stolice přiznal firmě G. pohledávku 5.000 Kč bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění, poukázav jen všeobecně k ustanovení §§ 216 a násl. ex. ř. Při rozvrhovém roku obmezil se zástupce této firmy dle znění protokolu na to, že přihlásil pohledávku 5000 Kč za předem zaplacené nájemné, nepřičiniv své přihlášce bližšího odůvodnění. Odpor nebyl podán, ačkoliv přítomni byli právní zástupci vymáhající věřitelky Jany L-ové, knihovního věřitele Jaquesa W-a. Rekursní soud potvrdil usnesení prvého soudu, shledav jednak stížnost Jaquesa W-a neodůvodněnou, jednak nepřípustnou. Dovolacímu rekursu podanému týmž knihovním věřitelem nelze však upříti oprávněnosti. Jde především o otázku přípustnosti rekursu vzhledem k ustanovení §u 234 ex. ř. Okolnost, že knihovní věřitel přítomný u rozvrhového roku, nepodal odporu proti oné přihlášce, nepadá na váhu, jde-li o rozvrh, který odporuje knihovnímu stavu. Podmínka tato jest dána v tomto případě. Knihovní stav (§214 ex. ř.) jest ten, že pod poi. 2 knih. výt. jest na základě nájemní smlouvy ze dne 4. září 1923 vloženo právo nájemní pro firmu shora uvedenou a pod pol. 3 jest poznamenáno, že nájemné 15000 Kč bylo do 4. září 1926 předem zaplaceno. V den příklepu, t. j. dne 4. června 1925, a v den rozvrhového roku, t. j. dne 17. září 1925, neuplynula tudíž ještě doba nájemní a zdá se proto, že přihlášená pohledávka 5000 Kč vypočtena jest asi na poslední rok nájmu. Je-li již pouhý výpočet této pohledávky nejistým, postrádá nárok na její přikázání jakéhokoliv podkladu ve stavu knihovním. Poznámka pod pol. 3 vyznačená nezakládá vůbec žádného práva věcného a vyjadřuje jen určitou okolnost, a nepřichází proto při rozvrhu vůbec v úvahu. Vložené právo nájemní (pol. 2 knih. výt.), s kterým jest při dražbě naložiti jako se služebností (§ 1121 obč. zák. a § 216 čís. 4 odst. 1 ex. ř.) založilo by nárok na náhradu za vložené právo nájemní jen tenkráte, kdyby jako břemeno oceněné také dle odhadního protokolu na 15000 Kč podle dražebních podmínek a podle ustanovení §u 225 ex. ř. mělo býti převzato započtením na nejvyšší podání. Než tato okolnost nebyla při přihlášce ani tvrzena a nevyplývá ani z dražebních podmínek v tom bodě nedostatečných. Na pravý opak, totiž na převzetí onoho práva nájemního bez započtení na nejvyšší podání jest však usouditi z odhadní ceny, která stanovena byla po srážce hodnoty onoho práva nájemního na 49100 Kč 35 h. Dovolacímu rekursu bylo tudíž vyhověti. Nárok na přiznání útrat dovolacího rekursu z rozvrhové podstaty nelze stěžovateli přiznati, poněvadž nejde o útraty exekuční ani o útraty vedlejší, které bylo by lze přiznati v rámci jistoty pro závazky vedlejší.