— Čís. 5971 —
693
Čís. 5971.
Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Okolnost, že oba manželé podali žádost za rozluku, nemůže zabráníti tomu, by je soud nevyslechl osobně. Dokud se tak nestalo, nelze považcvati souhlas podpisem a podáním žádosti za rozluku neodvolatelným. Požadavek rozvážnosti platí i u manželství rozvedených za působnosti rozlukového zákona.
(Rozh. ze dne 22. dubna 1926, R II 91/26.) — Čís. 5971 —
694
Návrhu manželky, jímž domáhala se v nesporném řízení rozluky manželství, dne 12. července 1924 rozvedeného, soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Obě strany souhlasily podle obsahu společně podané žádosti s prohlášením manželství za rozloučené. Podáním ze dne 4. listopadu 1925 vzal manžel žádost o rozluku manželství zpět, což jest však dle názoru soudu lhostejným, jelikož souhlas k rozluce manželství pro nepřekonatelný odpor jest neodvolatelným, byl-li dán z bezvadného rozhodnutí vůle. Rekursní soud nevyhověl rekursu. Důvody: Stížnost není opodstatněna. S názorem prvé stolice, že souhlas k rozluce pro nepřekonatelný odpor, byl-li dán z bezvadného rozhodnutí vůle, je neodvolatelným, dlužno plně souhlasiti, protože jest v souhlase s theorií i praxí. O prohlášení v podání o rozluku dlužno obdobně užiti předpisů civilního řádu. Podle těch jsou ovšem změnitelná taková prohlášení, která se týkají sdělení skutečností, nikoli však ona, jimiž se činí projevy vůle a které se dotýkají také strany druhé. Tak na př. smí býti žaloba změněna nebo vzata zpět jen bez souhlasu druhé strany pouze do zahájení sporu, to jest než byla odpůrci doručena; doručením však zakládá se mezi stranami procesuálni, veřejnoprávní poměr s nárokem na projednání a rozřešení rozepře na soud vznesené. Stejně závazným jest prohlášení, jímž se strana části nároku vzdává, nebo část jeho uznává, žalobu omezuje, souhlasí s klidem řízení a se vzdává opravných prostředků. Tu všady prohlášení před soudem je platnosti konečné a nemůže ani oboustranným souhlasem býti odstraněno. Potřeba právní bezpečnosti vyžaduje stejný postup také v řízení nesporném, pokud se jedná o dispositivní úkony, jejichž rozhodnutí ponechal zákon na vůli stran. 1 tu musí míti stejný dosah a význam, vzdá-li se strana nároku neb opravného prostředku a pod. Právem proto vysloveno bylo v rozhodnutí nejvyššího soudu R II 316/21 čís. 1208 sb. n. s., jehož se také stěžovatel — ovšem v jiném smyslu, dovolává, že souhlas daný k rozluce po uplynutí doby zkušebně nemůže již býti odvolán.
Nejvyšší soud změnil usnesení rekursního soudu v ten rozum, že změnou usnesení prvého soudu návrh manželky na rozluku zamítl a odkázal žadatelku na pořad práva.
Důvody:
Podle §u 16 písm. a) rozlukového zákona má soud o žádosti manželů za rozluku manželství po vydání rozlukového zákona od stolu a lože soudně rozvedeného, opírá-li se žádost o nepřekonatelný odpor v nesporném řízení, vyšetřiti a dáti manželům poučení o všech důsledcích rozluky, rozluku pak má vysloví ti, když nabude konaným šetřením přesvědčení, že mezi manželi je vskutku nepřekonatelný odpor, a když oba manželé souhlasí s rozlukou. Podle §u 16 písm. b) téhož zákona souhlas se žádostí za rozluku dlužno předpokládati, když se manžel, proti kterému směřuje žádost za rozluku, nedostaví na soud. Na tento následek musí býti upozorněno v obsílce, kterou je doručiti tomuto manželi do vlastních rukou zároveň se stejnopisem žádosti, tím však není dotčeno právo soudu, použiti donucovacích prostředků podle §u 87 org. zák. Z toho plyne, že zákon zdůrazňuje, aby soud jednáním s manželi přezkoumal sám, zdali jest odůvodněn tvrzený nepřekonatelný odpor, že souhlas druhého manžela se žádostí o rozluku musí býti zcela jasný, a soud musí z něho nabýti přesvědčení, že je výsledkem důkladného rozvážení všech důsledků rozluky. Okolnost, že oba manželé podali žádost za rozluku, neměla zabrániti, by soud nevyslechl manželů osobně. Dokud se tak nestalo, nelze považovati souhlas podpisem a podáním žádosti o rozluku stěžovatelem projevený za neodvolatelný, proto když stěžovatel podáním ze dne 4. listopadu 1925 od žádosti o rozluku upustil a výslovně prohlásil, že odvolává souhlas s rozlukou, měl býti jeho souhlas považován za odvolaný, a mělo býti jeho upuštění od žádosti o rozluku přijato na soud jako právně účinné, neboť se tak stalo před jeho v §u 16 písm. a) rozl. zák. nařízeným výslechem, bez něhož o žádosti rozhodováno býti nesmělo, tedy před tím, nežli soudu podle §u 16 cit. zák. vůbec bylo umožněno, by zkoumal, nejde-li u stěžovatele o nerozvážný čin. Tím, že stěžovatel od žádosti upustil, projevil ostatně sám nepokrytě, že šlo u něho touto žádostí o nerozvážný čin, o němž sice zákon mluví pouze při manželstvích před působností rozlukového zákona rozvedených, ale ohledně něhož je zřejmo, že požadavek rozvážnosti platí i u manželství za působnosti rozlukového zákona rozvedených, neboť právě vážnost a uváženost po této stránce žádoucích projevů je předmětem soudního šetření podle §u 16 písm. a) I. cit. zák. Poněvadž souhlasu manželova nebylo, bylo žádost manželky zamítnouti a žadatelku podle §u 16 písm. c) cit. zák. odkázati na právní pořad, pokud se týče, bylo dovolacímu rekursu, opírajícímu se právem o zřejmou nezákonnost (§ 16 nesp. říz.), vyhověti a rozhodnouti, jak se stalo.