— Čís. 5916 —
599
Čís. 5916.
Vyrovnací řád.
Dobu, do níž jest vzhledem k §u 3 (2) vyr. řádu zaplatiti určitou část pohledávek, jest počítati ode dne právoplatně potvrzeného vyrovnání.
(Rozh. ze dne 6. dubna 1926, R II 83/26.) — Čís. 5916 —
600
Soud prvé stolice vyrovnání potvrdil, rekursní soud potvrzení odepřel. Důvody: Vyrovnací dlužník nabídl vyrovnacím návrhem ze dne 18. června 1925 35% vyrovnací kvótu, kterou chce zaplatiti dělené a sice 5% do tří měsíců po pravoplatném potvrzení vyrovnání, 10% do 6 měsíců od splatnosti první splátky, 10% do 6 měsíců od splatnosti druhé splátky a 10% do 6 měsíců od splatnosti třetí splátky. Tuto nabídku pozměnil dlužník návrhem ze dne 12. září 1925, dle něhož nabídl věřitelům 40% kvótu splatnou ve 4 splátkách a sice 5% do 3 měsíců po pravoplatném potvrzení vyrovnáni, 11% do 6 měsíců od splatnosti první splátky, 12% do 6 měsíců od splatnosti druhé splátky a 12% do 6 měsíců od splatnosti třetí splátky. Žádný z těchto návrhů neodpovídá však svým obsahem ustanovení §u 3 (2) vyr. ř. a čl. 1. zákona čís. 99 z r. 1923 sb. z. а n., dle něhož musí dlužník nabídnouti, že zaplatí věřitelům, jichž pohledávky nepožívají přednostního práva, aspoň 35% jejich pohledávek s příslušenstvím do dvou let. Neučiní-li tak, nelze, jak praví dále zákon, vyrovnací řízeni zahájiti. Vzniká otázka, jak jest rozuměti tomuto zákonnému ustanovení zejména v tom směru, od kdy počíná běžeti lhůta »do dvou let«. Snaha zákonodárcova, by dobrodiní vyrovnacího řádu nebylo zneužíváno (důvodová zpráva k zákonu čís. 99/23 sb. z. а n.), dovoluje jen ten výklad, že jest povinností dlužníkovou, by ve svém návrhu vyrovnacím určil přesně dobu, ve které chce během dvou let ode dne, kdy návrh učinil, zaplatiti věřitelům oněch 35% jejich pohledávek. Přesnosti této jest zapotřebí z toho důvodu, by vyrovnací soud mohl posouditi,. zda dlužník chce do dvou let od učiněné nabídky kvótu zaplatiti, neboť jinak jest nepřípustným zahájiti vyrovnací řízení. Ustanovení toto má význam práva donucovacího a nelze se od něho uchýliti. V tomto případě se dlužník tak nezachoval. Podle své nabídky učinil tento začátek první splátky závislým ode dne, kdy vyrovnání bude pravoplatně potvrzeno a posledních 7% z oné zákonem předepsané 35% kvóty bylo by splatných až za 21 měsíců od onoho dne. Tento den nebyl však prvnímu soudu znám a není znám, což dlužno zdůrazniti, ani rekursnímu soudu a dle .stavu věci dosud ani nenastal. Na základě takového vyrovnacího návrhu nebylo dle §u 3 vyr. ř. a čl. I. zák. čís. 99/23 přípustno zahájiti vyrovnací řízení, neboť nabídka dlužníkova nezněla tak přesně, by se z ní mohlo posouditi, že nabízí zaplacení oněch 35% do dvou let ode dne nabídky. Ve skutečnosti také dlužník nabídkou tou nenabídl zaplacení zákonem požadované kvóty do dvou let. Neboť do dneška uplynulo ode dne nabídky dlužníkovy více než 6 měsíců a přičítá-li se k tomu ještě 21 měsíců, v nichž chce zaplatiti oněch 35%, jest to celkem lhůta delší dvou let. I když by se oním dnem, od kdy má dle návrhu dlužníkova započíti oněch 21 měsíců, rozuměl den, kdy vyrovnání bylo vyrovnacím soudem potvrzeno (což jest den 11. ledna 1926, kdy bylo usnesení vyvěšeno na úřední desce), neodpovídal by přece návrh dlužníkův zákonu, neboť posledních 7% z oné 35% kvóty bylo by splatno až po dvou letech od návrhu dlužníkova, totiž až dne 11. října 1927. Vyrovnací soud — Čís. 5916 —
601
měl tudíž podle §u 50 (1) odepříti potvrzení dlužníkem nabízeného vyrovnání, neboť tu byl důvod, pro nějž je zahájení řízení, mepřípustno.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekursní soud dovolává se důvodové zprávy. V tom směru praví pamětní list k §u 3 čís. 2 vyrovn. řádu (str. 154 a násl.), že »delší lhůta (2 roků) volena byla úmyslně, aby věřitelům byla zaplacena co možná nejvyšší kvóta třebas v delší době«, že však »nějaká ještě delší lhůta nemohla bytí považována za přípustnou, poněvadž všeobecnou snahou kupectva jest raději obdržeti méně, ale to ve kratší dohlednosti, a poněvadž potřeba vyrovnání s dlouhými lhůtami vyskytuje se jenom ve zcela řídkých případech. Kdyby však zákonodárce byl skutečně sledoval úmysl, jejž mu rekursní soud podkládá na základě pamětního spisu, byl by zajisté odklidil již předem nutné pochybnosti, vyskytující se při řešení sporné otázky výslovným ustanovením pojatým do zákona, neboť tento nepraví nic o dni, od kterého je lhůtu tu počítati. Názor zastávaný rekursním soudem nelze odůvodniti ani z ostatních ustanovení zákona. Ke dni podání návrhu pojí zákon výslovně právní účin v § 8, jinak rozeznává účinky zahájení řízení (§§ 8, 10, 12, 50 čís. 1 a j.), a potvrzení vyrovnání (§ 49), čímž je rozuměti právoplatné potvrzení (§ 52). Je proto rozhodnouti otázku, kterou ze zmíněných skutečností měl asi zákonodárce na mysli v ustanovení §u 3 (2). Návrh dlužníkův na zahájení vyrovnacího řízení je v podstatě nabídkou částečného zaplacení pohledávek učiněný souhrnu věřitelů, z nichž by jinak ne-li všici, aspoň velmi mnozí nedošli vůbec zaplacení svých pohledávek. Vyrovnací řízení je v podstatě jednáním mezi dlužníkem a věřiteli, vyrovnání samo, t. j. potvrzení jeho vyrovnacím soudem (§ 49) a sice právoplatné potvrzení (§ 49) je přijetím nabídky dlužníkovy věřiteli, a tím sjednáním smlouvy. Toto smluvní právo stran jest omezeno ve dvojím směru, dlužník musí podle §u 3 (2) nabídnouti věřitelům zaplacení aspoň 35% pohledávek s příslušenstvím a to nejdéle do dvou roků. Věřitelé smí přijati, t. j. vyrovnací soud může jen tehdy vyrovnání potvrdí ti, vyhovuje-li nabídka dlužníkova onomu předpisu. Kdyby předpis §u 3 (2) platil jedině pro nabídku dlužníkovu, bylo by lze říci, že lhůtu dvou roků je čítati ne-li ode dne podání návrhu, tedy aspoň od zahájení řízení. Předpis ten však platí podle §u 50 čís. 1 i pro vyrovnání samo, t. j. věřitelé nesmí způsobem vytčeným v §u 42 přijati návrh, jímž nenabízí se jim nejméně 35% pohledávek do dvou roků, tím méně může soud vyrovnání potvrditi, není-li splněna tato podmínka. Přijatelnost návrhu dlužníkova nejen co do výše kvóty, nýbrž i co do platební lhůty mohou strany posouditi teprve v čase přijetí návrhu, k němuž musí podle §u 49 přistoupiti soudní potvrzení. Z toho plyne, že dobu, do niž je nutno zaplatiti určitou část pohledávek, má-li dojiti k platnému vyrovnání, jest čítati teprve ode dne právoplatné smlouvy, t. j. právoplatně potvrzeného vyrovnání, neboť teprve tímto dnem upouštějí věřitelé od části svých pohledávek podle §u 53, poskytujíce mimo to dlužníku právo, by zbytek pohledávek splatil do určité doby, ovšem s omezením shora vytčeným. Platební doba je pravidelně určena pro každou splátku zvláště, jsouc odstupňována podle určitých kratších období, neboť právě tímto způsobem má býti poskytnuta možnost dlužníkovi, by plnil aspoň částečně, t. j. by na př. vymohl své pohledávky, zpeněžil jmění, anebo opatřil si jinak prostředky, dále však i věřitelům, by dosáhli zaplacení aspoň části svých pohledávek. Nejde tu než o ustanovení smluvních platebních lhůt, jež přirozeně nelze co do začátku jich počítati jinak, než ode dne právní účinnosti smlouvy, t. j. právoplatně stvrzeného vyrovnání. Opačný náhled vedl by k důsledkům přímo nemožným. Postačí poukázati na případ, o který jde. Dlužník nabídl, po případě zavázal se, že zapraví 40% ve čtyřech splátkách, 5% do 3 měsíců od právoplatného potvrzení, 11 % do 6 měsíců ode dne splatnosti první splátky, 12% do dalších šesti měsíců a 12% do téže doby, tudíž úhrnem 40% do 21 měsíců ode dne právoplatného potvrzení. Je si těžko představiti, jak by si měl dlužník zařídili splácení po uvedených částkách, kdyby počátečním dnem všech těchto lhůt, anebo mimo ně aspoň dvouleté lhůty ohledně 35% měl býti den, kterého byl návrh podán. Všecky Ihůty nelze čítati od tohoto dne, neboť aspoň první z nich spadla by určitě do doby před potvrzením vyrovnání. Nelze také stanovití lhůty dvojího druhu, z nichž některé bylo by počítati ode dne vyrovnání a jiné ode dne podání návrhu anebo zahájení řízení, neboť tu by došlo teprve k naprosté právní nejistotě. Nebezpečí, by dvouletá lhůta §u 3 (2) neprotáhla se do budoucnosti příliš vzdálené v neprospěch věřitelů, čelí zákon již předpisem §u 56 (1). Ovšem je lhůta ta prodlužitelná, ale to mluví právě pro názor tuto zastávaný, neboť není vyloučeno, že konec dvouleté lhůty čítané ode dne návrhu spadl by do doby před potvrzeným vyrovnáním, jehož účel byl by tím zmařen. Úmyslu zákonodárcovu, by splácení vyrovnané částky nebylo prodlouženo na újmu věřitelů přííliš dlouho, odpovídá určení lhůty §u 3 (2) i v případě, že čítá se lhůta ta teprve ode dne právoplatného vyrovnání, a to jen ve prospěch věci, ježto časovou základnou pro vyrovnání je spíše jeho potvrzení, než den podaného návrhu, kdy není jisto, jak dlouho potrvá řízení.