i — Čís. 6047 —
842
Čís. 6047.
Při předčasném zrušení pachtu jest zaplatiti pachtovné potud, pokud pachtýř z propachtované nemovitosti skutečně užitků dosáhl nebo jich podle hospodářských poměrů mohl dosáhnouti.
(Rozh. ze dne 19. května 1926, Rv I 290/26.)
Žalovaní měli dle smlouvy ze dne 26. dubna 1921 v pachtu nemovitosti na 10 let, pachtovné bylo splatným každoročně předem 10. dubna toho kterého roku. Žalobce vydražil dne 19. prosince 1924 zpachtované nemovitosti a dal žalovaným výpověď ku dni 18. září 1925. V žalobě, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaných celé roční činže za rok 1925/26, odpočítav poměrnou část činže za neužívání budov obytných a hospodářských za dobu od 18. září 1925 do 10. dubna 1926. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. — Čís. 6047 —
843
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projedinal a rozhodl.
Důvody:
Dovolaní jest přisvědčiti v tom, že odvolací soud jest se svými rozhodovacími důvody na právním omylu, nerozeznávaje vzhledem na sporný nárok mezi nájmem a pachtem a řešil sporný případ v ten. rozum, že bez rozdílu, zda jde o pacht či nájem, lze požadovati činži jen v poměru onoho období, po které byl nájemce (pachtýř) v užívání nájemního předmětu. Z §§ 1090 i 1091 obč. zák. lze seznati, že zákon rozeznává nájem a pacht, od sebe tím, že pachtem přejímá pachtýř věc, by jí s vynaložením píle a námahy využil k docílení požitků, které věc dle své přirozené povahy při náležitém obdělání a zpracování vydává (§§ 509 a 511 obč. zák.), kdežto nájemce béře nájemní věc prostě v užívání bez dalšího jejího zpracování (obdělání) (§ 504 obč. zák.), takže hospodářský účel nájemní smlouvy jest dosažen a dokonán tím, že nájemce věci užívá, kdežto hospodářský účel smlouvy pachtovní je splněn teprve, když pachtýři je poskytnuta možnost dosici požitků (plodů) pachtovní věci. Při nájmu zůstává užívání věci v každém období stejným, čímž jest odůvodněno, když se smluvní úplata (nájemní činže) počítá a platí dle doby užívání (pro rata temporis), kdežto při pachtu na př. pozemků zemědělských, o něž tuto jde, záleží právě na tom, by pachtýř byl a zůstal v pachtovním užívání právě v době, kdy tyto úrodu vydávají. Důsledkem toho umlouvá se z pravidla při nájmech splatnost činže dle kratších časových období, kdežto při pachtech jest zase obvyklou úmluva k placení činže za celé hospodářské období najednou. Je-li při předčasném zrušení poměru při nájmu dle povahy věci odůvodněno stejnoměrné placení činže dle doby nájemního užívání, přichází při pachtu více ve zřetel, zda pachtýř v takovém případě přes to nebyl zkrácen v možnosti pachtovní věci pro toto hospodářské období využiti. Tento rozdíl dochází i v zákoně výrazu na př. v §u 1105 obč. zák., jenž jedná o slevě pachtovní činže z důvodu částečného zmaru užitků, v §u 1104 obč. zák., jenž jedná o slevě z příčiny úplné ztráty užitků, dále v ustanovení §u 1107 obč. zák., že od doby, kdy pachtýř oddělí užitky od půdy, jdou škodné události na jeho vrub. V tomto případě jde o pachtovní smlouvu ujednanou dle ročního hospodářského období od 10. dubna jednoho roku do 10. dubna následujícího roku při pachtovní činži předem dne 10. dubna splatné. Půlletní výpovědí byl pachtovní poměr rozvázán ke dni 18. září 1925 a žalobce, odpočítávaje žalovaným určitý podíl z činže, vypadající na užívání obytných a hospodářských budov, jež tímto zrušením poměru od té doby přestalo, domáhá se na žalovaných zaplacení celé ostatní pachtovní činže (arciť jen z polovice) až do konce hospodářského roku, t. j. 10. dubna 1926 s odůvodněním, že žalovaní veškeru sklizeň z pozemků sklidili a tedy užitků pachtovní věci za tento rok vypadajících dosáhli, takže tímto předčasným zrušením poměru neutrpěli nijaké újmy v pachtovním využití pachtovní věci za toto období a nemají tedy právního důvodu placení činže odpírati to tím méně, když naopak dostává se jim úspory v tom, že nemusí pozemky z jara obdělané a oseté zpět předati, jak je v pachtovní smlouvě vymíněno. Nejvyšší soud má na základě shora vyložených hledisek v zásadě za oprávněný, nárok žalobcův, by mu čistá pachtovní činže (t. j. z činže na pachtovní pozemky vypadající), byla přes toto předčasné zrušení pachtu zaplacena v té míře, pokud žalovaní užitků z nich skutečně dosáhli nebo dle hospodářských poměrů dosáhnouti mohli, a nesdílí opačný názor soudu odvolacího. Dovolatel nadhazuje vhodně otázku, zda by se byli žalovaní nebránili tomu zaplatiti letní pachtovní činži, kdyby jim byla smlouva vypovězena na př. 10. října a končila tedy 10. dubna, takže by jim byla možnost pachtovní věci využiti pro toto hospodářské období zúplna odňata. Jest tedy v zásadě sou hlásit i spíše s právním pojetím soudu prvního, rozsudek jeho jest však vydán v předpokladu, že žalovaní skutečně veškeré užitky z pachtovaných nemovitostí sklidili, ač tento předpoklad, — jak žalovaní v odvolání správně vytýkají, — náležitě zjištěn není. Bylo tedy dovolání z uplatňovaného dovolacího důvodu §u 503 čís. 4 c. ř. s. vyhověti, rozsudky obou nižších stolic zrušiti a věc odkázat i na soud prvé stolice k novému jednání, jehož úkolem bude, by bylo zjištěno, zda žalovaní užitky z pachtovaných pozemků za toto roční období sklidili, pokud se týče zda a pokud jim tyto požitky předčasným zrušením pachtu ušly a dle toho byla povinná kvóta pachtovní činže správně vyšetřena.