— Čís. 6011 —
775
Čís. 6011.
»Zákonným prostředkem«, jímž se přetrhuje promlčení výsadního zástavního práva pro poplatek, vyměřený ohledně nemovitosti, jest i návrh na vklad vnuceného zástavního práva. Pro povolení exekuce jest nerozhodno, zda do platebního rozkazu byla podána stížnost.
(Rozh. ze dne 6. května 1926, R I 368/26.)
Návrhu finanční prokuratury, by na základě platebního rozkazu okresního finančního ředitelství v Praze byla ku vydobytí pozůstalostních poplatků povolena exekuce vnuceným zřízením zástavního práva na domě, jenž byl jedině předmětem pozůstalosti, soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud exekuční návrh zamítl.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekurs do usnesení prvé stolice, exekuci povolujícího, podán byl nynějšími vlastníky domu čp. 394 jen z toho důvodu, že prý platební rozkazy, na jejichž základě byla exekuce povolena, nenabyly vůči stěžovatelům moci práva. Jest se proto k dovolacímu rekursu do pozměňujícího rozhodnutí druhé stolice obírati jen touto otázkou. Platební rozkaz ze dne 9. října 1922, jímž byly vyměřeny z pozůstalosti Julie W-ové dávky 14688 Kč 90 h, byl doručen dědici a nabyvateli domu Karlu W-ovi dne 14. října 1922. V platebním rozkazu jest potvrzeno, že vešel v moc práva a jest vykonatelný. Dle §u 72 popl. zák. ručí nemovitost, z níž tyto dávky vyměřeny, t. j. dům čp. 394, jenž jedině tvořil jmění pozůstalostní, za tyto dávky věcně ve výsadním pořadí. Dle §u 14 výnosu min. fin. ze dne 3. května 1850, čís. 181 ř. z. trvá toto výsadní právo zástavní z pravidla tři roky čítajíc ode dne, kdy poplatek měl býti podle platebního rozkazu od osoby k tomu povinné zapraven, ale promlčení tohoto výsadního práva se přetrhuje použitím zákonných prostředků k dobytí výsadní pohledávky. Takovým prostředkem zákonným jest i vklad vnuceného práva zástavního (srv. plen. rozhod, býv. nejv. s. ve Vídni ze dne 11. března 1902, kn. jud. 153, čís. 454 n. sb. Nowakovy). Návrh finanční prokuratury na povolení tohoto vkladu podán byl dne 11. listopadu 1925. Dávky měly býti dle platebního rozkazu zapravený do 30 dnů od doručení, tedy do 13. listopadu 1922. V čase exekučního návrhu trvaio proto výsadní právo zástavní za zmíněnou veřejnoprávní pohledávku, i jest proto zmíněný, vůči Karlu W-ovi jako osobě k placení povinné vykonatelný rozkaz ze dne 14. října 1922 sám o sobě bez dodatku ze dne 2. listopadu 1925 po rozumu §u 1 čís. 13 ex. ř. řádným titulem pro požadovaný druh exekuce, totiž pro exekuci, která, jak v návrhu exekučním výslovně uvedeno, směřuje jen k uplatnění věcného ručení. Pro věc bezvýznamným jest dodatek ze dne 2. listopadu 1925, a lhostejno jest, kdy původní platební rozkaz a dodatek k němu doručen byl nynějším vlastníkům domu, kteří osobně nejsou k placení povinni. K tomu, by exekuce mohla býti vedena proti nynějším vlastníkům, stačí po rozumu §u 7 ex. ř. úplně prosté lustrum z knihy pozemkové, z něhož jest patrno, že vlastníky domu V čase exekučního návrhu jsou ty osoby, které v návrhu jsou označeny jako strana povinná. Exekuční soud není povolán, aby po věcné stránce přezkoumával exekuční titul. Vzhledem k řečenému jest pro povolení exekuce nezávažno, zda nynější vlastníci podali proti platebním rozkazům stížnost na zemské finanční ředitelství a jaký bude míti stížnost tato výsledek. Otázka věcného ručení a přípustnosti exekuce, o niž jde, není tím po formální stránce dotčena. (Srv. rozhodnutí čís. 4537 sb. n. s.).