— Čís. 6114 —
973
Čís. 6114.
Zrušení svěřenství (zákon ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n.).
Předpis §u 29 j. n. předpokládá, by soud, jenž se řízení ujal, byl k němu podle jurisdikční normy místně a věcně příslušným, jinak platí pro nesporné věci ustanovení §u 44 j. n. O pravomoci v substitučních věcech nemá j. n. ustanovení, pokud však splývají s řízením pozůstalostním a opatrovnickým, přicházejí v úvahu příslušné předpisy (§ 105, 109, 110 j. n.). Péče o týž substituční majetek nemůže býti rozdělena — Čís. 6114 —
mezi několik soudů, nýbrž musí zůstati po celou dobu substitučního svazku vyhražena tomu soudu, u něhož byla řádně zahájena. Stranám jest ovšem volno, domáhati se delegace podle §u 31 j. n.
(Rozh. ze dne 10. června 1926, R I 468/26.)
Zemský soud v Praze prohlásil krajský soud v Chebu jako substituční v záležitostech bývalého svěřenství knížat Metternichů v Kynžvartě. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Dle §u 15 zákona ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n. přestává, vyjmouc případy v nein zvláště uvedené, působnost a zákonná péče dosavadních svěřenských soudů o svěřenství schválením dohody neb uplynutím lhůty §u 2 zákona. Stanoví pak dále, že, bude-li třeba věc dále vyříditi, nebo v ní jednati, postoupí ji svěřenský soud z úřední moci příslušnému soudu dle obecných pravidel. Taková potřeba v tomto případě skutečně nastala, neboť ministerstvo financí výnosem ze dne 19. února 1926 nařídilo vybírati z bývalých svěřenství jako podstat substitučních paušální poplatky podle §u 35 cís. nař. ze dne 15. září 1915, čís. 279 ř. z. počínajíc dnem 15. května 1925. Mimo to je zapotřebí, by vyúčtovány byly kupní ceny za odprodané pozemky a by vykázáno bylo, jakým způsobem bylo povolené zápůjčky 2 milionů korun použito. Bylo proto povinností zemského soudu civilního jako bývalého soudu svěřenského, když táto potřeba nastala, by postoupil spisy onomu soudu, který následkem přeměny svěřenství ve fideikomisární substituci dle §u 3 zákona jest dle obecných pravidel povolán jako substituční soud věci substituční vyřizovati. Jest ovšem pravda, že usnesení zemského soudu civilního v Praze, dle něhož se prohlásil za soud substituční, nabylo moci práva, avšak ta okolnost nemůže bytí na závadu, by soud znovu nezkoumal svou příslušnost, když z rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně ze dne 24. listopadu 1925, čís. R I 864/25 seznal, že usnesení jeho jest bezúčinné, a dle §u 29 j. n. příslušnost soudu trvá až do ukončení věci jen ohledně takových záležitostí, které řádným způsobem u něho byly zahájeny. To se však v projednávaném případě říci nemůže, když zemský soud v Praze hned od začátku nebyl substitučním soudem. Proto také vydal zemský soud v Praze nové usnesení, jímž se toto usnesení jako bezúčinné zrušuje, kteréžto usnesení také moci práva nabylo. K jmenování substitučního soudu je povolán zemský civilní soud v Praze jako bývalý soud svěřenský, aniž by musel vyčkati návrhu stran, stačí, když nastala potřeba věc dále vyříditi nebo v ní jednati. A tato potřeba tu je. Tomu není na závadu, že do usnesení zemského soudu civilního v Praze o nástupnictví byla podána stížnost, poněvadž dle §u 15 zákona má o nástupnictví rozhodovali bývalý svěřenský soud, v ostatních záležitostech soud dle obecných pravidel příslušný. A tímto soudem je krajský soud v Chebu. Právem pròto usnesl se prvý soud na tom, že tomuto soudu jako soudu příslušnému dle obecných pravidel budou spisy ku dalšímu vyřizování postoupeny. Stranám se ovšem na vůli ponechává, aby z důvodu vhodnosti žádaly za delegaci jiného soudu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. — Čís. 6114 —
975
Důvody:
Stěžovatelé tvrdí, že napadená usnesení odporují zákonu, poněvadž zemský civilní soud v Praze prohlásil se již usnesením ze dne 16.května 1925 za soud příslušný pro vyřizování záležitostí substitučních, usnesení to vešlo v moc práva, a podle §u 29 j. n. nemůže býti až do konečného vyřízení oněch záležitostí již nijak vikláno na takto založené příslušnosti zmíněného soudu. Stěžovatelé, uplatňují tím důvod zřejmé nezákonnosti, ze kterého mohou býti v nesporném řízení napadána srovnalá usnesení prvního a rekursního soudu, nelze jim však dáti za pravdu. Jak bylo zdejším usnesením ze dne 24. listopadu 1925, j. č. R I 864/25 čís. sb. 5480 v obdobném případě vytknuto, bylo první usnesení zemského civilního soudu vydáno dříve, než byl k němu dán podnět potřebnou věc vyříditi neb o ní jednati, tedy předčasně, proto nelze říci, že jím bylo substituční řízení u zemského civilního soudu podle §u 15 poslední věta zákona o zrušení svěřenství ze dne 3. července, 1924, č. 179 sb. z. a n. a § 29 j. n. řádně zahájeno. Mimo to předpokládá řádné zahájení řízení podle §u 29 j. n., by soud, jenž se řízení ujal, byl k němu podle jurisdikční normy místně i věcně příslušným, jinak platí pro nesporné věci ustanovení §u 44 j. n., ze soud má z úřadu nebo na návrh stran vysloviti se v každém období řízení nepříslušným a odstoupiti věc soudu příslušnému. Zemský civilní soud neodůvodnil a nemohl odůvodniti svou příslušnost předpisy jurisdikční normy, neboť ta nemá o pravomoci v substitučních věcech zvláštních předpisů, pokud však tyto věci, jak tomu pravidelně jest, splývají s řízením pozůstalostním a opatrovnickým, jest pro ně v tomto případě podle §§ 105, 109 a 110 j. n. příslušným krajský soud v Chebu, jenž byl novým usnesením právem za příslušný soud prohlášen, když nastala potřeba, by bylo řízení ve věcech substitučních zahájeno. Tvrzeného porušení předpisu § 29 j. n. tedy tu není. Pokud stěžovatelé dovozují ze zdejšího rozhodnutí č. j. R I 864/25, že se rozhodnutí o příslušnosti krajského soudu v Chebu nemělo státi jednou pro vždy, nýbrž případ k případu, vždy pro každé jednotlivé soudní rozhodnutí zvlášť, činí tak zcela mylně. Péče o týž substituční majetek nemůže býti rozdělena mezi několik soudů, právě podle §u 29 j. n., jehož se stěžovatelé jinak neprávem dovolávají, musí zůstati po celou dobu trvání substitučního závazku vyhražena tomu soudu, u něhož byla řádně zahájena. Dovolávané zdejší rozhodnutí nemělo na mysli jednotlivé podněty a návrhy v téže substituční věci, nýbrž první podněty a návrhy v různých substitučních věcech, a prohlásilo nezávazným všeobecné usnesení vydané bez nutkavého podnětu souhlasně pro všechna svěřenství vedená u zemského civilního soudu v Praze. Pokud konečně stížnosti uplatňují pro zachování příslušnosti zemského soudu v Praze neb aspoň pro určení krajského soudu v Plzni za příslušný substituční soud důvody vhodnosti a účelnosti, nemohou býti tyto důvody vzaty v úvahu při přezkoumávání zákonitosti napadeného usnesení, mohou však býti, jak již oba nižší soudy upozornily, podnětem delegačního návrhu podle §u 31 j. n.