— Čís. 6105 —
Čís. 6105.
Soud vyšší stolice nemůže se zabývati námitkou nepřípustnosti pořadu práva a rozsouzené rozepře, jimž soud prvé stolice nevyhověl, — Čís. 6105 —
969
раk-li toto jeho rozhodnutí nebylo žalovaným napadeno. Lhostejno, že žalobce napadl rozhodnutí ve věci samé.
Změnou judikatury není založeny »právní omyl« po rozumu §u 1431 obč. zák.
Řídil-li se zaměstnavatel, platě příspěvky úrazové pojišťovně dělnické, běžným výkladem §u 16 úraz. zák., nejde o právní omyl ve smyslu §u 1431 obč. zák., раk-li v jiné věci byl pak nejvyšším správním soudem vyložen § 16 úr. zák. způsobem pro zaměstnavatele příznivějším.
(Rozh. ze dne 8. června 1926, Rv I 357/26.)
Nárok proti Úrazové pojišťovně dělnické o 20000 Kč opírala žalující důlní společnost o to, že v roce 1923 zaplatila žalované na příspěvcích o 20000 Kč více než byla povinna, vyloživši si mylně § 16 úraz. zák. Procesní soud prvé stolice, zamítnuv námitky nepřípustnosti pořadu práva a rozsouzené rozepře, žalobu zamítl. Odvolací soud zamítl žalobu pouze pro tentokráte. Důvody: Soud odvolací nesdílí mínění prvého soudu, že při nesprávném výkladu zákona a z toho vzešlém plnění nejde o podstatný právní omyl, jaký má na mysli § 1431 obč. zák. Právě mylný výklad zákona může býti nejspíše takovým právním omylem, odůvodňujícím kondikci, poněvadž týká se vlastně skutečností, podmiňujících ono bezdůvodné plnění, kdežto naopak omyl o předpisu zákonném vůbec, jeho neznalost dle §u 2 obč. zák. neomlouvá. Kdyby tu byl takový omyl ve výkladě zákona zjištěn a bylo prokázáno, že bylo plněno něco, k čemu strana při správném výkladu povinna nebyla, byla by odůvodněna i žaloba na vrácení toho, co bylo takto plněno. Leč rozhodnutím nejvyššího správního soudu vydaným v jiném případě mezi jinými stranami nevyslovuje se, byť i v· něm dán byl předpisu zákona jiný výklad, než dosud běžný, jímž se řídila strana žalující, že se mýlila strana žalující ve výkladu zákona v tomto konkrétním případě a že plnila něco, nejsouc k tomu povinna. Rozhodnutí soudu tvoří právo jen mezi stranami, mezi nimiž bylo vydáno, nemá však moci zákonného předpisu ani autentického výkladu, není nezměnitelno a neplatí pro všechny případy, nevížíc ani soud v jiném případě, tím méně pak jiné strany. Předpokladem kondikce nedluhu jest, že bylo plněno něco, k čemu nebyl plnící povinen a musí tedy především býti to zjištěno. V souzeném případě tvrdí žalující strana, že platila žalované straně na příspěvcích za rok 1923 více než byla povinna, poněvadž vypočetla si příspěvky ty sama podle běžného výkladu §u 16 úraz. zák., je zaplatila a že úrazová pojišťovna dělnická je bez námitek přijala. Aby mohl býti žalující straně přiznán nárok na vrácení příspěvků, musilo by býti zjištěno, že příspěvky placené byly vyšší než byla povinnost. Leč pro spory o výši příspěvku předepsána jest v §u 21 šestý odstavec úraz. zák. příslušnost úřadů správních a nemůže tedy soud správnost příspěvků posuzovati a o výši jejich rozhodovati. Musila by tu tedy v řízení správním býti rozhodnuta předběžná otázka, zda strana žalovaná skutečně plnila v omylu o významu zákonných předpisů, v omylu právním, více než byla povinna, než mohl by se řádný soud zabývati nárokem na vrácení toho, co bylo plněno. Poněvadž řízení — Čís. 6105 —
správní o této otázce dosud není zahájeno a není podle stavu věci ani jisto, zda bude lze je ještě zahájiti, nebylo důvodu použiti zde předpisu §u 190 c. ř. s. a přerušiti řízení. Naopak však není také odůvodněno zamítnouti žalobní nárok úplně, poněvadž prvý soud zjišťuje, že příspěvky byly žalující stranou placeny bez jakéhokoli výměru strany žalované, že tedy otázka výše nebyla správní cestou upravena, takže musí býti zůstaveno úřadům správním, aby rozhodly, zda je možno výši příspěvků těch ještě projednati instanční cestou správní. Bylo proto zamítnouti žalobu jen pro tentokráte a v tom směru vyhověti odvolání.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně, k dovolání žalované obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Především jest se obírati dovolacím důvodem zmatečnosti, uplatňovaným žalovanou stranou. Žalovaná spatřuje zmatečnost napadeného rozsudku dle §u 503 čís. 1 a 477 čís. 6 c. ř. s. v tom, že se odvolací soud neobíral námitkou nepřípustnosti pořadu práva a námitkou věci rozsouzené, cite se vázán rozhodnutím soudu prvé stolice, když proti rozhodnutí soudu prvé stolice o těchto námitkách nebyl opravný prostředek vznesen (§ 42 třetí odstavec j. n.). Žalované nelze přisvědčiti. Byla-li otázka přípustnosti pořadu práva kladně rozřešena formálně právoplatným usnesením soudu nižší stolice, nelze vyššímu soudu, k němuž se věc dostala pořadem stolic, zabývati se již touto otázkou. Nejvyšší soud neshledává příčiny, aby se od této zásady, vyslovené v plenárním usnesení ze dne 29. dubna 1924 Pres. 1582/23 ,(uveř. pod č. 3775 sb. n. s.) v tomto případě odchýlil. Podobně se má věc i ohledně pravoplatného výroku nižších soudů o námitce věci rozsouzené. Na věci se nemění ničeho tím, že jen strana, v jejíž prospěch znělo rozhodnutí nižšího soudu o oněch privilegovaných námitkách, napadla rozhodnutí ve věci samé, dopadnuvší pro ni nepříznivě. Tím není nahrazen rekurs, jímž mohla a byla by měla druhá strana napadnouti rozhodnutí o oněch námitkách. Pokud jde o věc samu, jest se především obírati její právní stránkou. Žalující strana tvrdí, že v roce 1923 vypočetla tarifní pojištění, jež má dle §u 21 úr. zák. do 14 dnů po uplynutí příspěvkového období žalované straně zaplatiti, na 84266 Kč 24 h, řídíc se při tom běžným tehdy výkladem druhé věty prvého odstavce §u 16 úr. z. (ve znění zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 300 sb. z. a n.), že však výklad tento uznán byl rozhodnutím nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 1923, čís. 16284 (sb. Boh. čís. 2812) nesprávným a že by podle výkladu v tomto rozhodnutí obsaženého měla platiti o 20000 Kč méně. I dovozuje žalující strana, že, vykládajíc si zákon dle běžné, ale nesprávné praxe, platila těchto 20000 Kč na základě »právního omylu« a že může dle §u 1431 obč. zák. žádati tuto částku zpět. Ale dle ustálené praxe není změnou judikatury založen »právní omyl« po rozumu §u 1431 obč. zák. Každý judikát jest rozhodnutím konkrétního případu a nic více. Žalujícímu spolku byl znám předpis §u 16 úr. zák., nač již soud prvé stolice správně poukazuje, a pouhá skutečnost, že se žalující strana řídila běžným jeho výkladem, nezakládá právního omylu po rozumu §u 1431 obč. zák. Ono rozhodnutí ze dne 30. října 1923, vydané mezi jinými osobami, jest pro tento spor nezávazné, což nejlépe patrno z toho, že ani nejvyšší správní soud není vázán svým názorem v jedné věci projeveným pro všechny budoucí podobné případy; kdyby došlo ke změně jeho názoru, mohlo by se zase tvrditi, že všechna dosud zvrácená rozhodnutí nižších stolic mají býti opět obnovena; pokud by původní zvrácení stalo se pořadem práva, bylo by se ještě vypořádati s předpisem §u 411 c. ř. s. Jinak ovšem by se měla věc, kdyby úřad ve vlastní věci žalujícího spolku stanovil výpočej nižší částkou, než jakou spolek jménem pojistného odvedl. Za stavu věci není žaloba opřená o § 1431 obč. zák. v zákoně odůvodněna a bylo ji nadobro zamítnouti a nikoli pro tentokráte, jak činí odvolací soud.