— Čís. 6095 —
939
Čís. 6095.
Opatrovnický soud může i mimo případy, v nichž jest mu to podle §u 254 obč. zák. uloženo za povinnost, zbaviti opatrovníka úřadu. Do postupu jeho lze si sice stěžovati, byl-li však schválen rekursním soudem, nelze z toho vyvozovati zřejmou nezákonnost.
(Rozh. ze dne 4. června 1926, R I 435/26.)
Opatrovnický soud zbavil Dr. D-a opatrovnictví, ježto nepodal odvolání proti rozsudku o neplatnost opatrovancova manželství, ač rozsudek byl opatrovanej nepříznivým, a ustanovil opatrovníkem Dr. L-а. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu Dra D-a.
Důvody:
Stěžovatel jest si toho vědom, že v nesporných záležitostech lze si do potvrzujícího usnesení rekursního soudu podle §u 16 nesp. říz. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. stěžovati jenom pro zřejmou nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy nebo zmatečnost řízení, a tvrdí, že napadená usnesení trpí všemi těmito vadami, ale nepodařilo se mu je dokázati. Jenom — Čís. 6095 —
v tom dlužno mu přisvědčiti, že nemá ve spisech opor) výtka učiněná rekursním soudem Dr. D-ovi, jako dřívějšímu opatrovníkovi, že svým nesprávným postupem v příčině odvolání proti rozsudku ze dne 13. března 1925 hrubě porušil povinnost svého úřadu.. Právem poukazuje stěžovatel na to, že Dr. D. oznámil včas opatrovnickému soudu podáním ze dne 26. března 1925 své rozhodnutí nepodati proti rozsudku odvolání, jakož i důvody tohoto rozhodnutí, a že nebylo jeho vinou, že usnesení opatrovnického soudu, neberoucí jeho rozhodnutí na vědomost a ukládající mu, by ponechal další vedení sporu vedlejšímu intervenientovi, bylo vydáno teprve 13. května 1925, když odvolací lhůta již uplynula. Nelze také tvrditi, že se vědomě ocitl v rozporu s opatrovnickým soudem, když 17. května 1925 oznámil procesnímu soudu nesouhlas s odvoláním vedlejšího intervenienta, neboť opačný příkaz opatrovnického soudu byl mu doručen teprve 23. května 1925. V jistém, rozporu se spisy usnesení rekursního soudu tedy jest, ten však nedostačuje, by dovolacímu rekursu mohlo býti vyhověno. Podle §u 7 zákona o zbavení svéprávnosti ze dne 28. června 1916, čís. 207 ř. zák. není opatrovnický soud, vybíraje opatrovníka pro osobu zbavenou svéprávnosti, nijak obmezen, ba ani vázán přednostními právy jinak platnými. Jeho povinností jest pouze, by postupoval se vší možnou opatrností a svědomitostí, maje při tom zřetel jenom na zájem chráněncův. Opatrovník jednou ustanovený nenabývá práva, by podržel tento úřad, záleží výhradně na svobodném uvážení opatrovnického soudu, zda má býti v něm ponechán, či ustanoven opatrovník jiný. Opatrovnický soud může i mimo případy, v nichž jest mu to cíle §u 254 obč. zák. uloženo za povinnost zbaviti opatrovníka úřadu, spatřuje-li v tom prospěch chráněncův. Do takového postupu prvního soudu možno , si stěžovati, bylo-li však schváleno rekursním soudem, nelze v něm spatřovati zřejmou nezákonnost, jež by mohla býti důvodem mimořádného dovolacího rekursu. Když rekursní soud uznal, že jest v zájmu chráněnce a celé jeho rodiny, by byl zřízen nový opatrovník, který nemá podílu na dosavadních rodinných svárech, není předmětem osobní nevraživosti se žádné strany a může proto svůj úřad zastávati způsobem uklidňujícím a na všech stranách vzbuzujícím důvěru, což se dosavadnímu opatrovníku nepodařilo, a potvrdil rozhodnutí o ustanovení nového opatrovníka, nelze tomuto na volném uvážení zájmů chráněncových spočívajícímu rozhodnutí podle §u 16 nesp. pat. již odporovati.
Citace:
č. 6095. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 967-968.