— Čís. 5775 —Čís. 5775.Nárok poškozené dle §u 1326 obč. zák. na náhradu za zohyzdění není zahrnut v nároku na bolestné. Nárok na odškodné za zohyzdění nelze přiznati, jsou-li ostatní důchody, přiznané poškozené, zejména i důchod jménem ušlého výdělku, takové výše, že by sotva mohly doznati zvýšení s ohledem na zohyzdění poškozené.(Rozh. ze dne 18. února 1926, Rv I 1978/25.)Žalobkyni byly při srážce vlaků roztříštěny obě nohy. Z nároků, uplatňovaných žalobkyni proti dráze bylo jí právoplatně přisouzeno bolestné 100000 Kč a doživotní důchod ročních 19400 Kč. V žalobě, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně přisouzení náhrady 60000 Kč za zohyzdění. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchtodůvodů:Dovolání, opírající se o dovolací důvody čís. 4 a 3 §u 503 c. ř. s., směřuje, jak výslovně v něm zdůrazněno, jednak proti právnímu názoru soudu odvolacího, že nárok dle §u 1326 obč. zák. nelze uplatňovati samostatně (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), jednak proti předpokladu odvolacího rozsudku, že bylo ke zmrzačení již přihlíženo při stanovení náhrady jiné, t. j. bolestného a ušlého zisku (§ 503 čís. 3 c. ř. s.). Ve směru posléze naznačeném brojí dovolatelka proti něčemu, co odvolací soud nevyslovil, neboť nikde není v napadeném rozsudku uvedeno, že bylo ke zmrzačení již přihlíženo při stanovení náhrady jiné, což by ovšem odporovalo spisům. Příslušné vývody dovolacího spisu jsou tedy bezpředmětné. Naproti tomu nutno v prvním směru dáti dovolatelce za pravdu. Nárok dle §u 1326 obč. zák. jest nárokem na náhradu hmotné škody, hrozící pro budoucnost zúžením a stižením životních možností, a liší se proto jako samostatný nárok zejména od nároku na bolestné, jímž se nahrazují utrpěné bolesti, tedy škoda nehmotná. Žádná z těchto škod nemůže býti pokládána za zahrnutu ve škodě druhé, a mají-li býti obč nahraženy, musí obě býti požadovány. V uplatňování nároku na náhradu škody nehmotné není tedy ještě obsažen nárok na náhradu hmotné škody ze zmrzačení (srv. rozh. čís. 3322 sb. n. s.). Není tudíž bez významu výhrada, kterou žalobkyně v příčině pozdějšího samostatného uplatňování nároku dle §u 1326 obč. zák. učinila v žalobě Cg 111 108/19. Opačný názor vedl by k nemožnému důsledku, že ten, kdo by chtěl požadovati náhradu za zohyzdění, musil by se vždy domáhali též bolestného, byť snad neutrpěl žádných bolestí nebo — z důvodů jakýchkoli — nechtěl využiti jich k uplatnění bolestného. Než toto různé právní nazírání na věc nemůže přivoditi výsledku, příznivějšího žalobkyni. Vždyť soud odvolací uvažoval o věci i s hlediska zde naznačeného a dospěl k úsudku, že i kdyby se mělo za to, že lze samostatně vymáhati nárok dle §u 1326 obč. zák., nebylo by žalobní nárok pokládati za oprávněný. Na odůvodněnou tohoto názoru uvedl soud odvolací, že částky, jež byly žalobkyni přisouzeny již ve sporech předchozích, zejména též doživotní důchod, přiznaný jí jménem ušlého výdělku penízem 1500 Kč (nikoli 2100 Kč) měsíčně, jsou takové, že by sotva mohly doznati nějakého zvýšení i s ohledem na zohyzdění žalobkyně, a odpovídají tudíž celému stavu věci, zejména i se zřetelem na zohyzdění žalobkyně a z toho plynoucí možné dosažení lepší její existence — správně asi stižení její existence, — nehledíc ani k tomu, že žalobkyně ani netvrdila, tím méně pak dokázala, že by byla měla již možnost, získati existenci lepší, než jí byla zaručena soudními výroky.