— Čís. 5623 —
20
Čís. 5623.
Poskytl-li vymáhající věřitel, jemuž byla původně povolena vnucená správa dlužníkovy nemovitosti a po té, ale dříve nežli byl vnucený správce zaveden, též vnucená dražba téže nemovitosti, na vedení vnucené správy zálohy, jest mu náhradu jich v rozvrhu nejvyššího podání za exekučně prodanou nemovitost přikázati v přednostním pořadí. V knihovním pořadí jest tu pak přikázati i útraty vnucené správy.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1926, R I 1068/25.)
Záložně L. byla dne 24. srpna 1923 povolena ku vydobytí pohledávek exekuce vnucenou správou dlužníkových nemovitostí. Dne 26. října 1923 byla téže vymáhající věřitelce povolena exekuce vnucenou dražbou — Čís. 5623 —
21
těchže nemovitostí. Vnucený správce byl zaveden dne 10. prosince 1923 a záložna L. poskytla zálohy na vedení vnucené správy. V dražebním řízení byly nemovitosti dne 22. května 1925 exekučně prodány, vnucená správa byla zrušena dne 2. července 1925. K rozvrhu nejvyššího podání přihlásila záložna L. jednak v přednostním pořadí nárok na náhradu záloh, poskytnutých na vedení vnucené správy, jednak v knihovním pořadí kromě pohledávek s příslušenstvím, jež zde v úvahu nepřichází, též útraty vnucené správy. Soud prvé stolice nepřiznal náhrady záloh v přednostním pořadí a náhrady útrat vnucené, správy v knihovním pořadí. Rekursní soud přikázal náhradu záloh v přednostním pořadí a útraty vnucené správy v knihovním pořadí. Důvody: Z účtu je zřejmo, že zálohy použito na vedení hospodářství, zejména k nákupu krmiva pro dobytek a koně, k nákupu deputátu pro dělníky, k placení jich mzdy, k placení příspěvků nemocenské pokladny, na nákup osiva a jetelového semena, na zaplacení pojistného, daně z obratu, pozemkové daně, na nákup umělého hnojiva, na opravy strojů hospodářských, na výplatu řemeslníků a nákup potřeb pro hospodářství, takže je jasno, že správa ta, ač povolena k vydobytí pohledávek záložny L. vedena byla vlastně ve prospěch prodané nemovitosti a tím i ku prospěchu všech na nejvyšší podání odkázaných osob, neboť, kdyby se nevedla, byla by nemovitost spustla, bylo by se za ni docílilo menšího výtěžku, čímž by utrpěli škodu věřitelé. Šlo tu tedy o výlohy vzešlé udržováním a nutnými opravami nemovitosti a o zálohy dané záložnou L. k prozatímnímu zapravení nákladů těchto, jež dle §u 216 čís. 1 a §u 120 čís. 4 ex. ř. je přikázali v přednostním pořadí (Neumann kom. k §u 216 a 120 ex. ř.); s názorem vysloveným v rozhodnutí nejvyššího soudu z 9./3. 1906 č. 3607 uveř. v Právníku str. 411 roku 1906 nelze souhlasiti, neboť nelze tak úzce vykládati slova v §u 216 čís. 1 ex. ř. »zu Gunsten der Personen«, že by se musilo jednati o vnucenou správu vedenou ode všech osob odkázaných na nejvyšší podání nebo vedenou ve prospěch jich všech — takového souhlasu by se stěží dalo docíliti — nýbrž zde se jedná o vnucenou správu vedenou třeba jen jednou z osob těch, pakli jen zálohy použito na udržování a nutné opravy nemovitosti a výlohy ty staly se za řízení dražebního, tedy od povolení dražby až do příklepu. Proto neprávem nepřikázal soud prvé stolice zbytek těchto záloh včetně úroků z nich v přednostním pořadí záložně L. a bylo vyhověti v této výši její stížnosti, kdežto ohledně 5876 Kč 42 h, o který převyšuje shora uvedená část peníz jí žádaný (54345 Kč), zamítavé usnesení soudu první instance potvrditi. Ale kdyby nebylo lze těchto 48468 Kč 58 h přikázati v pořadí výsadním (přednostním), bylo by je přikázati v pořadí knihovním obou pohledávek záložny L., neboť jedná se tu o výlohy vzniklé vedením exekuce k vydobytí pohledávek těchto § 216 čís. 4 a druhý odstavec ex. ř. Odůvodněnou je i stížnost záložny L., pokud jí jím nebyly přikázány útraty vzešlé jí vymáháním jejích pohledávek vnucenou správou, neboť § 216 odst. 4 ex. ř. nečiní rozdílu, zda útraty ty vzešly vnucenou dražbou, či jinou exekucí, jen musí se jednati o pohledávku knihovně pojištěnou (Neumann kom. k §u 216 ex. ř. str. 621 II. vydání.). — Čís. 5623 —
22
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací soud souhlasí s rozhodnutím rekursního soudu, odkazuje na jeho správné odůvodnění a dodává k němu vzhledem na vývody dovolacího rekursu toto: Vnucená správa byla sice ve prospěch vymáhající a zároveň knihovní věřitelky záložny L. povolena již 24. srpna 1923 a to pouze ku zajištění její pohledávek 230000 Kč, avšak zavedení vnuceného správce a předání nemovitosti vnucenému správci stalo se teprve 10. prosince 1923, tedy po té, když téže vymáhající věřitelce povolena byla exekuce nucenou dražbou téže nemovitosti (t. j. 26. října 1923). Tím dala vymáhající věřitelka nepokrytě na jevo, že ji nejde o to, by uspokojena byla z plodů, docílených snad vnucenou správou, nýbrž o to, aby docílila uspokojení z nemovitosti samé. Dlužníci a zároveň knihovní vlastníci podali námitky proti příkazu mandátnímu a učinili také návrh na přerušení dražebního řízení vzhledem na vyrovnávací řízení nimi navržené, docílili takto značného odkladu dražebního řízení a není vinou vymáhající věřitelky, že se dražební řízení protáhlo a vnucená správa trvala déle. Účelem jejím bylo zřejmě zabezpečiti předmět dražby před možnou devastací a tím uchrániti netoliko vymáhající věřitelku, nýbrž i ostatní na nejvyšší podání odkázané osoby před možnou ztrátou, takže o jednostranném prospěchu vymáhající věřitelky záložny L. nebylo řeči. Nelze také přehlédnouti, že vnucená správa byla povolena také jiným osobám, z nichž se žádná neodhodlala k.poskytnutí záloh na vedení vnucené správy, ačkoliv prospěch z vedené vnucené správy, aspoň zhoršení podstaty nemovitostí zabraňující, připadl také jim, jakož i také ostatním osobám na nejvyšší podání odkázaným. Z tohoto stavu věci, zřejmého z exekučních spisů o vnucené správě plyne, že správa byla vedena za dražebního řízení pro osoby na nejvyšší podání poukázané a že šlo o prospěch celé rozdělované podstaty a všech těchto osob, když vymáhající věřitelka záložna L. umožnila poskytnutím záloh obhospodaření exekučního předmětu až do dražby (22. května 1925), ba i po té až do zrušení správy, která příklepem dle §u 161 ex. ř. přešla v zatímní správu, jsou zde tudíž veškeré podmínky pro přisouzení oněch záloh (§ 120 čís. 4 ex. ř.) v pořadí přednostním po rozumu §u 216 čís. 1 ex. ř. a jest jen ještě připomenouti, že dovolací rekurs Obecní spořitelny města R. nesměřuje proti jednotlivým položkám ze záloh oněch uhraženým, nýbrž jenom proti celkovému zbytku oněch záloh 48468 Kč 58 h a není proto třeba pochybovali o tom, že záloh oněch, jak rekursní soud ve shodě se složenými účty správně uvedl také jednotlivě, použito bylo veskrz jen ve prospěch rozdělovači podstaty. Poněvadž však v tomto případě přiznáno bylo zálohám vnucenému správci poskytnutým přednostní právo, není nutno zabývati se otázkou alternativní, zda nepřísluší zálohám těm aspoň pořadí knihovní podle §u 216 č. 4 ex. ř. a stačí jen poukázali na konečný návrh přihlášky záložny L., jakož i na prohlášení jejího právního zástupce při rozvrhovém roku, by mohla býti odmítnuta výtka, že rekursní soud překročil zásadu »ne ultra petita partium«. Pokud jde o náklady právního zastupování 1938 Kč 09 h přiřknuté v pořadí knihovním, neuvedla rekurentka ničeho, co by vyvrátilo správnost názoru rekursního soudu, k němuž bylo by jen dodati, že vnucená správa dle §u 98 ex. ř. jest právě tak jako nucená dražba podle §u 133 a nasl. ex. ř. exekucí na nemovité jmění (marg. rubriky k §u 87 ex. ř.) a nelze proto beze všeho v jednotlivém případě odmítnouti souvislost exekučních útrat ze správy s útratami exekuční dražby, neboť obě tyto exekuce směřují k vymožení pohledávky z nemovité věci, jde-li o pohledávku knihovně zajištěnou. Rozhodnutí tohoto nejvyššího soudu č. 4412 se k tomuto případu nehodí, poněvadž se vztahuje na útraty exekuce mobilární.