— Čís. 6014 —
Čís. 6014.
Zákon o zrušení svěřenství ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n.). — Čís. 6014 —
781.
Bývalé svěřenské soudy jsou povolány k tomu, by před pravoplatným schválením dohody rozhodly o návrzích na schválení odprodeje pozemku náležejících ku bývalým svěřenstvím.
(Rozh. ze dne 11. května 1926, R I 313/26.)
Svěřenský soud odmítl žádost majitele svěřenství o svěřenské schválení trhových smluv, týkajících se prodeje svěřenských pozemků, poukázav k rozhodnutí nejv. soudu čís. sb. 5480. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Prvý soud nepřipojil k napadenému usnesení vlastních důvodů, avšak, odmítnuv rekurentův návrh z důvodů rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 1925, č. j. R I 924/25 (čís. sb. 5545), jež bylo stranám, tedy také rekurentovi, doručeno, dal tím zřejmě na jevo, že souhlasí s důvody nejvyššího soudu v onom rozhodnutí uvedenými a že odmítá návrh rekurentův, poněvadž není podle zákona přípustným. To jest pravda, že prvý soud nevyřídil rekurentova návrhu meritorně, leč příslušná výtka rekurentova je bezpodstatnou, neboť prvý soud nemohl se pouštěti do meritorního vyřizování návrhu podle zákona nepřípustného. Proč návrhy na soudní schvalování kupních smluv svěřenskými soudy jsou od té doby, kdy zákon ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n. nabyl účinnosti, nepřípustný, vyložil nejvyšší soud v rozhodnutí shora uvedeném a rekurentovi sděleném, a nemá-li soud rekursní opakovati v podstatě jen to, co nejvyšší soud tam uvedl, nezbývá, než aby opět rekurenta odkázal na důvody onoho rozhodnutí, pokud mají vztah i na nynější případ. Příslušné důvody jsou ve shodě se zákonem a vývody rekurentovy nejsou s to, by změnily právní stav, který nastal účinností zákona o zrušení svěřenství. Napadené usnesení vyhovuje zákonu a proto zůstal rekurs bez úspěchu. K tomu se podotýká, že podle názoru rekursního soudu nemůže býti v intenci zákona o zrušení svěřenství, by vyřizování návrhů na schválení trhových smluv týkajících se odprodejů nemovitostí od bývalých svěřenství bylo v mezidobí od 14. listopadu 1924 až do schválení dohody (§ 2 zákona čís. 179/24) odpíráno, a poukazuje se v té příčině na předpis §u 15 (2) poslední věta tohoto zákona, který svědčí o správnosti názoru tuto projeveného. Strany nemohou se však dožadovati schválení takových smluv u bývalých soudů svěřenských, nýbrž u soudů podle obecných pravidel k tomu příslušných, které by přicházely na příklad v úvahu jako soudy substituční neb opatrovnické, a tu bude věcí stran, by své návrhy dle toho zařídily. K tomu ovšem nepostačí pouhý návrh, by smlouva byla schválena soudem jako soudem opatrovnickým, nýbrž strany musí se zároveň postarati o to, by příslušným soudem opatrovnictví třeba jen k činu bylo zřízeno. To se v tomto případě nestalo a proto nemůže soud rekursní vzíti zřetel na návrh rekurentův, aby zemský soud schválil smlouvy jako soud opatrovnický, kterýžto návrh byl ostatně učiněn teprve v písemném rozkladu a rekursu.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by o návrhu jednal a rozhodl. Důvody:
Nejvyšší soud, přezkoumav důvody zdejšího rozhodnutí ze dne 24. listopadu 1925, č. j. R I 864/25 (sb. n. s. čís. 5480), na něž poukazují nižší soudy, dospěl k názoru, že bývalé svčřenské soudy jsou povolány k tomu, by před právoplatným schválením dohody rozhodly o návrzích na schválení odprodeje pozemků náležejících k bývalým svěřenstvím. Vyplývá to z § 15 (2) zákona o zrušení svěřenství, podle něhož přestává působnost svěřenských soudů, jakož i jich zákonná péče o svěřenství schválením dohody, neb uplynutím lhůty §u 2, což v tomto případě nepřichází v úvahu. Že k zákonné péči o svěřenství náleží i schvalování odprodejů jednotlivých pozemků a fruktifikacc výtěžků, o. tom nemůže býti sporu. Názoru tomu není na újmu ani ustanovení §u 18, zrušující dnem účinnosti zákona předpisy'zákonů a nařízeni o svěřenstvích, pokud jsou v rozporu s tímto zákonem, neboť tím byla stanovena obecná norma, z níž zákon sám stanovil výjimky v §u 15, mezi nimi zachování působnosti svěřenských soudů a zákonnou péči o svěřenství omezené časově schválením dohody. Se zrušením svěřenství musilo ovšem dojiti i ke zrušení zákonných předpisů, upravujících poměry bývalých svěřenství. Zákon stanovil tak výslovně v §u 18, vyňal však z toho předpisy, jež nejsou v rozporu se zákonem. Tu je přihlédnouti k §u 15, jenž stanoví příslušnost i působnost dosavadních svěřenských soudů pro likvidaci svěřenství, při čemž poukazuje výslovně buď na dohodu podle §u 2, anebo soudní rozhodnutí podle §u 7, nedošlo-li k dohodě, anebo konečně pozůstalostní řízení podle §u 10. Druhých dvou případů týká se první věta (2) §u 15, kdežto druhá věta obsahuje ustanovení pro případy, že došlo k dohodě podle §u 2, jež ovšem vyžaduje schválení svěřenským soudem. Teprve tímto schválením pomíjí působnost a zákonná péče tohoto soudu. Až do této doby nejsou dosavadní ustanovení vytčená v §u 18 v rozporu se zákonem o zrušení svěřenství, neboť zákon zachoval výslovně v platnosti i zákonnou péči o svěřenství. Z předložených spisů vyplývá, že nedošlo před podáním návrhu ke schválení dohody vzhledem ke svěřenství, jehož se týče návrh na schválení smluv. Nestalo-li se tak, není závady, by zemský civilní soud v Praze jako dosavadní soud svěřenský nerozhodl o návrhu věcně, neboť příslušnost soudu vytčeného v poslední větě § 15 (2) nastane teprve po schválení dohody.