— Čís. 5668 —
94
Čís. 5668.
Kompensační obchod uhlím za potraviny, pokud odporuje předpisům o tom vydaným, jest nicotným. K nicotnosti jest přihlížeti z úřadu. Aby při takovéto nicotné smlouvě nastalo spravedlivé vyrovnání majetkových přesunů, nestačilo by vrátiti stejné množství zastupitelných věcí téhož druhu, nýbrž by musel kompensator vydati výtěžek, jehož docílil prodejem uhlí, a těžařstvo naproti tomu nahraditi hodnotu, kterou mělo dodané zboží v době spotřebování.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1926, Rv I 1190/25.) — Čís. 5668 —
95
Žaloba, jíž domáhal se žalobce na uhelné důlní společnosti zaplacení 23862 Kč, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jest nesporno, že žalobce dodával roku 1919 žalované společnosti pro. její osazenstvo maso a jatečný dobytek a že žalovaná žalobci naproti tomu dodávala t. zv. kompensační uhlí. Podle zjištění nižších soudů bylo mezi stranami ujednáno, že žalobci bude dodáno za každých 100 kg koňského masa živé váhy 10 tun uhlí a za každých 80 kg hovězího masa živé váhy 10 tun uhlí, při čemž žalovaná měla žalobci platiti za 1 kg koňského masa 3 Kč a za 1 kg hovězího masa 4 Kč, a žalobce naproti tomu měl žalované platiti ulili za ceny platné v den dodávky. Podle dalšího zjištění nižších soudů dodala žalóvaná žalobci v létech 1919—1920 celkem 466-7 tun uhlí a zůstala v zůstatku se 299 tunami kompensačního uhlí. Žalobce tvrdí, že těchto 299 tun kompensačního uhlí, které měl obdržeti asi za 1990 kg hovězího masa živé váhy a asi za 1000 kg koňského masa živé váhy, vůbec mu dodáno nebylo, protože uhlí, které mu dodala žalovaná až v létech 1921 a 1922 dodáno bylo za mnohem vyšší cenníkové ceny, platné v době dodání a nemůže býti považováno za plnění kompensační smlouvy, uzavřené roku 1919. Žádá tedy náhradu 26912 Kč 50 h (omezenou na 23862 Kč) jako rozdíl mezi svou vyšší cenou nákupní a mezi nižší cenou prodejní za dobytek, po případě — bude-li smlouva uznána nicotnou — vrácení 1990 kg živé váhy hovězího masa a 100 kg živé váhy koňského masa a náhradu rozdílu mezi cenou masa v době dodáni a cenou dnešní, částkou 7492 Kč 50 h s přísl. Nižší soudy však zjistily, že žalovaná společnost dodala roku 1922, k příkazům žalobcovým celý zbytek 299 tun kompensačního uhlí adresátům, jež žalobce· žalované oznámil jako vzájemné plnění za hovězí a koňské maso roku 1919 žalobcem jí dodané a že žalobce výslovně požadoval dodávku kompensačního uhlí jako plnění ze směnné smlouvy svého času uzavřené. Žalobce sice toto zjištění pod rouškou dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci napadá a snaží se vylíčiti věc asi v tom smyslu, jako by byl roku 1922 uhlí za běžné ceny od žalované koupil, ale tím neprovádí žádného z dovolacích důvodů v §u 503 c. ř. s. přesným výpočtem uvedených. Ze skutkového děje, jak byl nižšími soudy zjištěn, vyplývá toto právní posouzení: Kompensační smlouva byla nicotná, jak oba nižší soudy právem uznaly a jak to sám žalobce uznává. Žalobce, jenž jest obecním tajemníkem na odpočinku, nebyl producentem dodávaných potravin a musil si je sám teprve nakupovati. Nebylo tedy vyhověno podmínce výnosu min. veřejných prací ze dne 7. dubna 1919, čís. 21660. Ale, i kdyby se za to pokládalo, že žalobci bylo dáno zvláštní povolení ze dne 27. června 1919 k dovozu bavorského dobytka a ke směně tohoto dobytka za uhlí, že tedy šlo o tak zvanou zahraniční kompensaci (podle posledního odstavce onoho výnosu), byla smlouva přes to nicotná, protože se žalobce vsunul jako zbytečný článek mezi výrobce a spotřebitele uhlí, čímž byly ceny uhlí zvyšovány (§ 23 čís. 4 tehdy platného cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák.). Dovolatel sám uvádí, že kompensator přirážel při dalším prodeji kompensačního uhlí k jeho cenám rozdíl mezi vyšší cenou, za kterou sám kompensační maso nakoupil a mezi nižší cenou, za kterou je dolu přenechal. Je-li pravdivým tvrzení žalobcovo, že tento rozdíl činil u něho při 299 tunách uhlí 23862 Kč 70 h, byl by musil zdražiti jednu tunu asi o 80 Kč, nehledě k jeho výdělku. Kompensační uhlí nebylo však určeno pro obchod, nýbrž pro konsumenty, kteří potřebovali uhlí pro sebe a mohli za ně dodati dolům vlastní produkty pro zásobování osazenstva (srov. také rozhodnutí čís. 3517 sb. n. s.). Nicotná smlouva nemá právních účinků, a strany mohou toliko žádati, aby byl obnoven dřívější stav a vráceno vše, co bylo v důsledku smlouvy plněno tak, by podle zásad vyslovených v §§ech 877, 921, 1431, 1435, 1437 a 1447 obč. zák. nebyla jedna strana na úkor druhé strany obohacena. Protože kompensační smlouva, ať se pokládá za smlouvu směnnou, nebo za smlouvu svého druhu, jest smlouvou jedinou a musí býti posuzována jako celek, byla by žalovaná povinna vrátiti jatečný dobytek a žalobce uhlí a obč strany obdrženou úplatu. Avšak maso z jatečného dobytka — pokud žalobce jeho vrácení žádá — bylo žalovanou již dávno spotřebováno a uhlí bylo žalobcem již dávno dále prodáno. Také hospodářské poměry od doby plnění se valně změnily, takže nynější cena masa a uhlí jest jiná, než byla v době plnění. Aby tedy nastalo spravedlivé vyrovnání majetkových přesunů, nestačilo by vrátiti stejné množství zastupitelných věcí téhož druhu, nýbrž musil by žalobce vydati výtěžek, jehož docílil dalším prodejem uhlí a naproti tomu musila by žalovaná nahraditi hodnotu, kterou mělo maso v době jeho spotřebování (§ 1041 obč. zák., obdoba §u 1431 poslední věta obč. zák. а k tomu Ehrenzweig System svazek 2. z roku 1920 str. 671, Krasnopolski-Kalka Obligationsrecht strana 483 a Stubenrauch k §u 1437). Žalobce však výtěžek za 299 tun kompensačního uhlí vrátiti nechce a ani se nezmínil, kolik za ně vytěžil. Již z toho důvodu nemůže žádati obnovu předešlého stavu od strany druhé. Mimo to žalobce podle zjištění nižších soudů a podle vlastních dopisů sám dával ještě roku 1922 žalované společnosti příkazy, aby »z jeho požadavku na kompensačním uhlí« byla jednotlivá kvanta dodávána adresátům jím označeným a přijímal toto plnění jako plnění směnné smlouvy z roku 1919, což v úvaze všech okolností případu (§ 863 obč. zák.) nelze vyložiti jinak, než že dodávku uhlí — třeba až roku 1922 učiněnou — pokládal za přiměřený ekvivalent za své plnění z roku 1919. Nemůže tedy dodatečně žádati nijakou náhradu. Nižší soudy posoudily tudíž věc po stránce právní správně, když podstatně z týchž důvodů žalobu zamítly.