— Čís. 5726. —
Čís. 5726.
Do rozhodnutí konkursního komisaře o nákladech podle §u 107 (2) konk. ř. jde rekurs podle §u 176 (2) na vrchní zemský soud.
(Rozh. ze dne 3. února 1926, Nd I 23/26.)
Nejvyšší soud usnesl se v úpadkové věci firmy O. v Dalvicích o návrhu krajského soudu v Chebu, aby rozhodnut byl jeho záporný spor o příslušnost s vrchním zemským soudem v Praze k rozhodnutí o rekursech úpadkových věřitelů firmy F. v Sadové a Dra В-a, advokáta v Karlových Varech do usnesení úpadkového komisaře u okresního soudu v Karlových Varech — v ten rozum, že stanovil příslušnost vrchního zemského soudu v Praze.
Důvody:
Na návrh správce úpadkové podstaty uložil úpadkový komisař podle §u 107 (2) konk. ř. několika úpadkovým věřitelům náklady zvláštního zkušebního roku podle poměru výše jejich dodatečně přihlášených pohledávek. Do usnesení úpadkového komisaře podávají dva úpadkoví věřitelé rekursy; první z nich si stěžuje co do důvodu, druhý co do důvodu i výše útrat; první z nich řídí rekurs na krajský soud v Chebu, druhý na týž soud po případě na vrchní zemský soud v Praze. Oba tyto soudy však odmítají vyříditi rekursy, prohlašujíce se za nepříslušný. Otázka příslušnosti v takovém případě jest ovšem sporna. Podle jednoho názoru — jejž zastává krajský soud — nemá tu místa předpis §u 125 (2) konk. ř., nýbrž všeobecný předpis §u 176 (2) konk. ř. (Hora »Der Konkurskommissär« str. 54«). Podle druhého názoru — jejž zastává vrchní zemský soud — jest tu použiti předpisu §u 125 konk. ř. (»Bartsch-Pollak str. 503 a 626«). Přisvědčiti jest názoru krajského soudu v Chebu. Předpisu §u 125 (2) konk. ř. bylo by možno použiti nikoli přímo, nýbrž jen obdobně (tak také Bartsch-Pollak str. 626), a to jen potud, pokud by šlo o náklady správce úpadkové podstaty. Dlužno však uvážiti, že k útratám podle §u 107 konk. ř. nenáležejí jen náklady správce úpadkové podstaty, nýbrž také útraty spojené s obesláním věřitelů, po případě s vyhláškou zvláštního zkušebního roku, jak tomu bylo i v projednávaném případě, kteréžto útraty již nelze podřaditi předpisu §u 125 (2) konk. ř. Dále dlužno uvážiti, že náklady správce podstaty jsou útratami řízení úpadkového a pohledávkou podstaty (§46 čís. 1 konk. ř.) a že předpis §u 125 (2) konk. ř. přesně stanoví, komu jest doručiti rozhodnutí úpadkového komisaře o nárocích správce a kdo má proti tomuto rozhodnutí právo stížnosti. Jsou to jen správce, úpadce a členové věřitelského výboru. Naproti tomu ukládá se povinnost k náhradě útrat po rozumu §u 107 (2) konk. ř.jednotlivým úpadkovým věřitelům a jim pak, jako účastníkům, náleží právo stížnosti do rozhodnutí, ať již stěžují si co do povinnosti k náhradě, nebo do výše útrat. Jsou tedy patrné rozdíly mezi náklady podle §u 107 (2) a §u 125 (2) konk. ř. Předpis §u 125 (2) konk. ř. (právě tak, jako předpis §u 127 (2) konk. ř.), jest rázu výjimečného a nelze ho proto obdobně na jiné případy rozšiřovati. Dlužno tudíž co do pořadu stolic postupovati podle všeobecného předpisu §u 176 (2) konk. ř., ježto pro případy §u 107 (2) konk. ř. není stanovena výjimka (tak také Hora 1. c. a Voska »Řád konkursní« z roku 1926 k §u 107 (2) konk. ř.).