— Čís. 6059 —
865
Čís. 6059.
Placení šekem jest svou právní povahou v zásadě poukazem (asignací). Uspokojení poukázaného věřitele nastane teprve tehdy, když poukázaný dlužník zaplatí. Dle vůle stran může však nastati shlazení dluhu již odevzdáním šeku před jeho realisací, třebas s výhradou, že šek bude skutečně honorován. Tu pak jde o postup pohledávky a jest na přejímateli šeku, by se sám postaral o výplatu šeku. Vzejde-li mu při tom újma, nemůže ji počítati na vrub toho, od něhož šek přijal.
(Rozh. ze dne 25. května 1926, Rv I 2124/25.) — Čís. 6059 —
866
Žalující filiálka banky (její právní předchůdkyně) byla v obchodním spojení s firmou E., za niž převzali žalovaní ručení jako rukojmí a plátci za veškeré závazky jakéhokoliv dluhu. Dne 17. února 1919 odevzdala firma E. žalobkyni šek na 17000 K na vídenskou poštovní spořitelnu, jejž žalobkyně ještě týž den zaslala své ústředně do Vídně, jež šek vybrala a připsala vybranou částku k dobru žalobkyně. Koncem října 1919 obdržela firma E. od žalobkyně vyrozumění, že ji zatěžuje 17000 Kč, naproti tomu že ji uznává částkou 1000 K na kontě W. Firma E. tohoto zatížení neuznala. V žalobě, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení oněch 17000 Kč i s úroky. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jde jen o to, zda odevzdáním šeku, znějícího na poštovní spořitelnu ve Vídni, žalobkyni, pokud se týče její právní předchůdkyni, byl dluh firmy E. do výše šekového peníze uplacen v běžné tehdy měně, t. j. v korunách označených později Kč, či jen hodnotou, odpovídající starým korunám rakousko-uherským, a zda v důsledku toho byla žalobkyně (pokud se týče i její právní předchůdkyně) oprávněna, by v říjnu 1919 převedla tuto úplatu, kterou dosud vedla na řádném účte firmy E. v korunách československých na zvláštní účet starých korun (konto W.), zatíživši současně firmu E. na řádném účte týmž penízem v korunách československých. K otázce této dlužno odpověděti záporně. Lze přisvědčí ti názoru dovolatelčinu, že placení šekem jest svou právní povahou poukazem a že uspokojení věřitele — asignatáře — nastane teprve tehdy, když poukázaný (asignát) zaplatí. To jest normální postup při každé poukázce. Dle vůle stran může však nastati obmýšlený účinek, totiž úhrada dluhu, již odevzdáním šeku před jeho realisací, třeba s výhradou, že šek bude skutečně honorován. Tu pak nejde již o poukaz, nýbrž o postup pohledávky, který jest posuzovati dle §§ů 1392 a násl. obč. zák.; postupitel ručí přejímateli šeku dle §u 1397 obč. zák. jen za pravost a dobytnost pohledávky. Spokojil-li se tedy přejímatel šeku tímto způsobem úhrady své pohledávky, jest pak jeho věcí, aby se sám postaral o výplatu šeku. Vzejde-li mu při tom újma, nemůže ji přičítati na vrub toho, od něhož šek přijal. Tak tomu bylo i v tomto případě. Žalobkyně, ač věděla již o vládním nařízení čís. 57/1919, přijala od firmy E. šek na vídeňskou poštovní spořitelnu k dobropisu, tedy k úhradě příslušné části své pohledávky a provedla dobropis na jejím řádném účtě. Tím byl dluh této firmy do výše 17000 tehdy běžných korun vyrovnán, poněvadž byla splněna i smluvená podmínka, že šek bude honorován, neboť šek byl poštovní spořitelnou vídeňskou přijat a dne 27. února 1919 vyplacen. Tím se odevzdání a přijetí šeku na místě placení stalo účinným a byl poměr mezi oběma stranami co do pohledávky 17000 K konečně zlikvidován. Jest lhostejno, jak mezi sebou vyúčtovaly žalobkyně a její ústředna, neboť firma E. byla v přímém smluvním poměru jen se žalobkyni, nikoli s její ústřednou.