— Čís. 5691 —
134
Čís. 5691.
Druhá věta §u 126 nesp. říz. vztahuje se nejen na písemní, nýbrž i na ústní závěti. Shodují-li se svědci ústní závěti v podstatné části, jest na pořad práva poukázati dědice ze zákona.
(Rozh. ze dne 26. ledna 1926, R I 1086/25.)
Pozůstalostní soud přijal na soud dědické přihlášky dědiců z ústní závěti a ze zákona a poukázal dědice ze zákona na pořad práva. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Rekurs vychází z právního názoru, že § 126 nesp. říz. vztahuje se jen na případy, kde jsou v řízení pozůstalostním súčastněni dědici smluvní; tento názor jest však zřejmě nesprávným, jak patrno z §u 126 nesp. říz., jenž mluví o smluvním dědici toliko jako o prvním případu, a v dalším počítá právě s dědici ze závěti a zákonnými. Rovněž nelze souhlasiti s názorem rekursu, že zákonný předpoklad, že závěť nebyla co do pravosti popřena, který má na mysli toliko nepochybně písemnou závěť, dlužno klásti na roveň případu, kde zákonní dědici popírají existenci ústní závěti, i když, jako zde, byla dosvědčena 5 svědky, z nichž 3 vypovídali pod přísahou. Správným ovšem jest, že odkázati jest dědice ze závěti na pořad práva tehdy, když se výpovědi svědků závěti spolu neshodují. To však neplatí o neshodách nepodstatných, zejména o neshodách v doslovném znění výroku zůstavitelova, pokud nedotýkají se obsahu posledního pořízení. V tomto případě všichni svědci souhlasí v tom, že zůstavitel projevil svou vůli, aby vše patřilo Růženě F-ové a nezl. Bernardu a Žofii F-ovým stejným dílem (srovnej § 555 obč. zák.), pročež nelze uznati, že by zde byla podstatná neshoda ve výpovědích svědeckých. Ostatní tvrzení rekursu, zejména úvahy o pravděpodobnosti zřízení ústní závěti, dále tvrzení, že nelze svědky potvrzené výroky zůstavitelovy uznati závětí, ježto prý byly učiněny člověkem nemocným, v bezvědomí se nacházevším, nemohou býti předmětem úvahy v řízení nesporném, a dlužno je odkázati k případnému řízení spornému. Poněvadž výroky zůstavitelovy, svědky dosvědčené činí dojem ústního posledního pořízení, byli proto napadeným usnesením zákonní dědici správně odkázáni na pořad práva ve smyslu §§ 125 a 126 nesp. říz.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. — Čís. 5691 —
135
Důvody:
Rekurs podle §u 16 nesp. říz. opírá se o důvod zřejmě nesprávného výkladu zákona a rozporu se spisy. Tento druhý důvod není vůbec proveden. Výklady o prvém důvodu spočívají v podstatě v tom, že druhá věta §u 126 nesp. říz. může se vztahovati jedině na písemní poslední vůli, poněvadž se tam praví, že dědic ze zákona musí žalovati dědice z poslední vůle, kteráž byla v náležité formě zřízena a zůstala co do pravosti nepopřena. Při ústním pořízení může se prý však mluviti jen o totožnosti řeči, o určitosti výrazu, nikdy však o pravosti nebo nepravosti ústního prohlášení. Proto nelze prý v tomto případě použiti onoho místa zákona. Tento názor stěžovatelův vyvrátil již případně rekursní soud. Dle §u 126 prvý odstavec nesp. říz. jest i dědický důvod ústní poslední vůle, stalo-li se prohlášení patrně v náležité formě, pokládán silnějším, než nároky dědice, spočívající na zákonné posloupnosti. Jen tenkráte, nesouhlasí-li výpovědi svědků ústně prohlášené závěti vespolek, musí dědic z tohoto důvodu nastoupiti žalobou proti dědici ze zákona. Druhý odstavec §u 126 nesp. říz. vztahuje se na případy, kde jsou v rozporu přihlášky dědiců ze závěti nebo ze zákona mezi sebou, tedy ze stejného dědického důvodu, a tu přikázána jest úloha žalovaného tomu, kdož z nich má silnější dědický důvod. Zákonný předpis se o tom blíže nevyjadřuje a dlužno posuzovati dle okolností případu, který z několika stejných dědických důvodů má větší sílu. Toho případu však zde není. Stěžovatelé mohou se pro své dědické nároky odvolávati jen na zákon, naproti tomu Růžena F-ová a nezl. Bernard a Žofie F-ovi na ústní poslední vůli, tedy na důvod silnější již dle zákonného předpisu, ana byla prohlášena v náležité formě (§ 585 obč. zák.), jak se zdá dle výpovědí svědků, kteří se shodují v té podstatné části, že dle prohlášení zůstavitele, jenž byl náhle postižen návalem srdeční choroby, má všechno jeho jmění připadnouti »oběma dětem a Růženě«. Správně poukázal rekursní soud na to, že úchylky svědků v nepodstatných podrobnostech nepadají na váhu v otázce, o kterouž běží. Dovolací rekurs napadá dotyčné místo v důvodech usnesení, tvrdě, že rekursní soud vyjadřuje se tak určitě, jakoby již rozhodoval rozsudkem, což by mohlo zákonným dědicům škoditi, neboť dle některých svědků obsahuje prý prohlášení zůstavitelovo toliko přání, kdežto svědkyně P-ová potvrdila prohlášení zůstavitelovo tak, že všechno jeho jmění patří jeho dětem a Růženě. Zůstavitel nedal prý odpovědi na otázku této svědkyně, proč činí toto vyjádření, když tak dobře vypadá, a tu zůstavitel byl by prý svědkyni jistě odpověděl, kdyby tehda byl mínil vážným způsobem ústně poříditi na případ smrti a nebyla by se Růžena F-ová sháněla po jeho smrti po písemné závěti ani nevedla spory proti pozůstalosti o náhradu škody. Než tyto vývody nejsou s to vyvrátiti správné rozhodnutí rekursního soudu, jenž onou statí svých důvodů nemínil nic jiného, než že svědci ústní poslední vůle v té nejdůležitější části vypovídali shodně, že zůstavitel ve vážné chvíli vyjádřil před nimi, ať ve způsobu přání, či vůle, že jeho veškerý majetek má patřiti po jeho smrti nezl. dětem a jejich matce, což pro pozůstalostní soud stačí, by v takovém prohlášení spatřoval ústní poslední pořízení, jak se zdá v náležité formě prohlášené a v podstatné části svědky souhlasně potvrzené, takže právem poukázal dědice ze zákona na žalobu, by silnější důvod dědiců ze závěti zvrátili. Vše to, co stěžovatelé uvádějí k důkazu, že se nejedná o vážně a opravdově projevenou ústní poslední vůli, patří na spor, který mají zákonní dědici svou žalobou zahájiti.