Čís. 8899.

Pro nárok železničního zaměstnance proti československému eráru na zaplacení doplatků, ježto prý bylo naň neprávem použito restrikčního zákona, jest přípustným pořad práva.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1929, R I 230/29.)
Žalobce, vrchní oficiál čsl. státních drah v. v., domáhal se na čsl. státu uznání, že mu přísluší odpočivné požitky podle pensijní základny podle ustanovení dílu I. a V. vlád. nařízení ze dne 5. března 1927 čís. 15 sb. z. a n., že proto jest čsl. stát povinen doplatiti žalobci rozdíl na pensi za dobu od 1. května 1926 do 30. září 1928, 9860 Kč a platiti žalobci od 1. října 1928 až do jeho smrti na místo přiznané pense pensi 26 400 Kč. Námitku nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice zamítl, rekursní soud námitce vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Žalobce, úředník čsl. státních drah ve výslužbě, domáhá se žalobou vyšší výměry pense počínajíc 1. květnem 1926, a řídí ji proti čsl. železničnímu eráru. Pensijní pojištění zaměstnanců státních drah opatřeno jest podle ustanovení § 7 vlád. nař. ze dne 29. prosince 1921 čís. 506 sb. z. a n. pensijním fondem státních drah. Ana se žaloba domáhá pense, jest patrno, že jest řízena na železniční erár jako na zástupce státu v jeho funkci správce pensijního fondu. Že správa fondu toho přísluší státu a že ji vykonává železniční erár, jde na jevo již z tvrzení žaloby, že žalobce byl dán do pense na základě zmocnění ministerstva železnic a pense mu vyměřena přímo řiditelstvím státních drah. Podle § 9 odst. 1. cit. nař. platí pro pojištění obdobně předpisy § 66 čís. 3 a 75 zákona ze dne 16. prosince 1906 čís. 1 ř. zák. z roku 1907 nově upraveného cís. nař. ze dne 25. června 1914 čís. 138 ř. zák. a zákonem ze dne 5. února 1920 čís. 89 sb. z. a n. Podle § 66 čís. 3 rozhodovati spory o pensijních nárocích náleží příslušnému rozhodčímu soudu Všeobecného pensijního ústavu a podle § 75 (2) výměrům o pensi lze odpírati jen žalobou u příslušného rozhodčího soudu. Podle ustanovení § 9 čís. 8 cit. vlád. nař. pro žaloby podle obdoby § 75 (2) zákona jest příslušným rozhodčí soud zemské úřadovny II. Všeobecného pensijního ústavu v Brně. Ježto jak spory podle § 66 čís. 3 tak i dle § 75 (2) zák. náležejí na týž rozhodčí soud, patrno, že rozhodčí soud zemské úřadovny II. Všeobecného pensijního ústavu v Brně jest příslušným i pro žaloby podle § 66 čís. 3 zák. Ostatně v tomto sporu nejde o určení místní příslušnosti, nýbrž jen o věcnou příslušnost a v tom směru jest podle shora uvedených zákonných ustanovení jisto, že spory o nároky pensijní zaměstnanců státních drah náležejí před rozhodčí soud, nikoli před řádný soud.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Soudní příslušnost jest ve sporech zkoumati na základě údajů žalobcových (§ 41 odst. 2 j. n.), leč by soudu bylo známo, že jsou nesprávné. Již ze skutkových údajů žalobních lze zřetelně seznati, že se žalobce nedomáhá zvýšení pense na ústavu, kterému jest podřízen pensijním pojištěním, nýbrž že závazek československého státu k požadovanému plnění opírá o skutková tvrzení, že bylo na něho vůbec nesprávně použito předpisů restrikčního zákona ze dne 22. prosince 1924 čís. 286 sb. z. a n., když byl svým zaměstnavatelem, žalovaným československým státem, dán do výslužby dekretem ředitelství státních drah ze dne 19. dubna 1926 čís. 8/135-I-26 s odvoláním na ustanovení § 16 odst. (1) zákona čís. 286/1924 podle obdoby §§ 13 a 14 tohoto zákona — a že, když již tohoto zákona bylo naft použito, měl býti podle § 13 odst. (3) vyzván, by do osmi dnů ohlásil dobrovolný odchod z činné služby. Z okolnosti, že se tak nestalo, dovozuje žalobce, že byl opatřením správních orgánů žalovaného státu zkrácen při výpočtu služebních požitků pro pensijní základnu a takto hmotně poškozen, poněvadž, kdyby byl vyzván býval k dobrovolnému odchodu ve smyslu § 13 odst. (3) restr. zák., byly by mu zachovány bývaly výhody nové platové úpravy podle vládního nařízení ze dne 5. března 1927 čís. 15 sb. z. a n. a že proto nemůže se naň vztahovati ani předpis odstavce (3) § 149 tohoto vládního nařízení o úpravě platových a služebních poměrů zaměstnanců československých státních drah, ježto mu nikdy nebylo doručeno písemné vyrozumění podle obdoby § 13 odst. (3) zákona čís. 286/24. Z těchto okolností dovozuje žalobce dále, že mu příslušel a přísluší proti žalovanému státu nárok, by mu pensijní základnu upravil podle předpisů vládního nařízení ze dne 5. března 1927 čís. 15 sb. z. a n., a z důvodu nesprávného vyměření pensijní základny správními orgány žalovaného státu v dekretu ze dne 19. dubna 1926 požaduje, by mu stát doplatil, nahradil, oč byl tímto postupem státních orgánů zkrácen. Ustanovením § 15 odst. (4) zák. čís. 286/1924 bylo vyhrazeno rozhodnutí a opatření podle § 9 až 13 zákona správním úřadům a, ježto nároky ze služebního poměru žalobce, který není skutečným státním úředníkem, bylo by jinak řešiti řádným soudům (srv. rozhodnutí nejvyššího správního soudu v adm. sb. 1922 čís. LXIX) zůstalo žalobci i podle § 105 ústavní listiny a prováděcího zákona ze dne 15. října 1925 čís. 217 sb. z. a n. volno, by se nápravy dovolal pořadem práva. Napadené usnesení mylně se opírá o § 66 čís. 3 pens. zák., přezírajíc, že se § 9 (1) vl. nař. ze dne 29. prosince 1921 čís. 506 sb. z. a n. nedovolává obdoby § 66 (1) čís. 3 pensij. zák., nýbrž ustanovení § 66 (3), jenž upravuje otázku docela jinou. Nejde tu však ani, jak míní napadené usnesení, o nárok žalobcův proti nositeli pensijního pojištění, zejména nejde o nároky, které má na mysli ustanovení § 75 (2) pensijních zákonů v napadeném usnesení dovolávaných, od kterýchžto nárocích byl by к rozhodování příslušným ovšem rozhodčí soud zemské úřadovny II. všeobecného pensijního ústavu v Brně (srv. též plen. rozh. nejvyššího soudu ze dne 22. září 1925 pres. 363/1925 ve sb. n. s. čís. 5284), poněvadž žalobce neodporuje výměru pensijního ústavu (§ 75 (2) pensijního zák.), nýbrž opírá, jak bylo již dolíčeno, žalobu o důvod, že bylo naft nesprávně použito žalovaným státem předpisů restrikčního zákona, a z tohoto právního důvodu odvozuje žalobní nárok na doplatky státem, o které zmíněným nesprávným postupem přišel. К rozhodnutí této rozepře jsou však příslušné řádné soudy, jak bylo již dolíčeno.

Citace:

č. 8899. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 566-568.