Čís. 14156.

Pracovní soud není příslušný rozhodovati výpovědní spory mezi vlastníkem domu a domovníkem vzniklé tím, že proti výpovědi byly včas vzneseny námitky (§ 571 c. ř. s. a § 10 zák. čís. 82/20 Sb. z. a n.).
(Rozh. ze dne 8. února 1935, R I 33/35.)
Prvý soud k námitkám žalovaných zrušil mimosoudní výpověď. Odvolací soud k odvolání žalobců zrušil rozsudek prvého soudu i s řízením mu předcházejícím pro zmatečnost a odmítl námitky žalovaných proti výpovědi z těchto důvodů: V odpor vzatý rozsudek označuje za nesporné mezi stranami, že dne 2. května 1934 večer dali žalobci žalovaným výpověď z jejich naturálního bytu a pracovního poměru. Šlo o výpověď z bytu, jehož užívání zaměstnavatel zaměstnanci poskytl bezplatně, jak takovou rozepři má na mysli předpis § 2 písm. f) zákona ze dne 4. července 1931 čís. 131 sb. z. a. n., o které podle úvodní věty téhož § 2 jest v mezích § 1 téhož zákona příslušným rozhodovati pracovní soud. Příslušnost pracovního soudu pro rozhodování o rozepři vzniklé z pracovního (služebního) poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem jest podle § 1 odst. 1 téhož zákona výlučná. Tuto příslušnost vymezuje předpis § 104 odst. 2 jur. normy a poukazují na ni ustanovení §§ 240 odst. 2 a 441 věta druhá c. ř. s. Okresní soud v P. byl pro projednávání rozepře o námitkách žalované strany proti výpovědi z předmětného bytu předmětně nepříslušný a tato nepříslušnost jeho nemohla býti odstraněna ani výslovným dohodnutím stran. Skutečnost tato zakládá zmatečnost v odpor vzatého rozsudku a předchozího řízení podle § 477 čís. 3 c. ř. s. Na tom nic nemění, že šlo prý o pracovní poměr domovnický, založený podle § 1 zákona ze dne 30. ledna 1920 čís. 82 sb. z. a n., kterým se upravují právní poměry domovníků, a že předpis § 1 téhož zákona ustanovuje, že výpověď z takového poměru může býti dána soudně u okresního soudu, v jehož obvodě jest byt, nebo mimosoudně, a že proti výpovědi z takového poměru, nechť soudní, nechť mimosoudní, lze podati námitky u okresního soudu. Toto zákonné ustanovení bylo změněno zmíněným již předpisem § 1 zák. čís. 131/31 sb. z. a n. zvláště, když předpisem odst. 2 téhož § 1 nebylo ustanovení § 10 zákona čís. 82/20 sb. z. a n. zachováno účinným. Jen, jde-li o byt nájemníka chráněného zákony o ochraně nájemníků, jest příslušným okresní soud podle dosavadních předpisů (Dra Jaroslava Říhy: Pracovní soudy k § 2 písm. f) stránka 43). O takový byt jíti nemůže, když jeho užívání spočívá na smlouvě ze dne 2. května 1934 (§ 26 čís. 4 zákona o ochr. nájemníků, podle vyhlášky ministerstva sociální péče ze dne 24. března 1934 čís. 62 sb. z. a n.).
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jemuž uložil nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Prvý soud na základě zjištěných skutkových okolností o způsobu a druhu prací žalovaných u žalobců a z označení žalovaného jako »vrátného« jednak v přihlášce k pojištění, jednak i ve vysvědčení, dospěl k závěru, že žalovaní byli u žalobců v poměru domovnickém, sjednaném ve smyslu zákona ze dne 30. ledna 1920 čís. 82 sb. z. a n. Odvolací soud se skutkovými zjištěními prvého soudu této otázky se týkajícími vůbec nezabýval a je nepřevzal, ač v odvolání byla žalobci napadána, poměr domovnickv žalovaných byl rozhodně popřen a bylo dovozováno, že jde o poměr pracovní, a že o sporu tomto náleží rozhodnouti výlučně pracovnímu soudu. Napadené usnesení vyslovující zmatečnost rozsudku prvého soudu s řízením mu předcházejícím jest však předčasným, poněvadž postrádá skutkového zjištění pro závěr, že poměr žalovaných k žalobcům byl ryze služební a že naturální byt byl jen součástí jejich mzdy, a mimo to vychází z mylného' právního názoru, že spory o výpověď z bytu domovnického podle zákona čís. 82/20 sb. z. a n. náležejí výlučně před soudy pracovní podle zákona čís. 131/31 sb. z. a n., poněvadž prý § 10 zák. čís. 82/20 sb. z. a n. byl změněn zákonem o pracovních soudech, když v odst. (2) § 1 tohoto zákona (čís. 131/31 sb. z. a n.) nebyl § 10 domovnického zákona zachován v účinnosti. Než podle druhého odstavce § 1 zákona čís. 131/31 sb. z. a n. zůstává tímto zákonem nedotčen § 16 zák. ze dne 30. ledna 1920 čís. 82 sb. z. a n., ustanovující, že veškeré spory mezi vlastníkem domu a domovníkem přísluší rozhodovati řádným soudům podle zákona o soudní příslušnosti povolaným. K těmto sporům náleží zřejmě i výpovědní spory vzniklé tím, že proti výpovědi byly včas vzneseny námitky (§ 571 c. ř. s. a § 10 zák. čís. 82/20) a proto nebylo třeba, aby v § 1 zákona o pracovních soudech byl vedle § 16 domovnického zákona uveden i § 10. Zvláštní ustanovení § 10 zák. čís. 82/20 sb. z. a n. mělo jen umožniti, by z domovnického poměru, který není poměrem nájemním, mohla býti dána soudní nebo mimosoudní výpověď podle obdoby nájemních smluv (§§ 560 a násl. c. ř. s.), a by proti takové výpovědi mohly býti podány námitky a zavedeno výpovědní sporné řízení podle obdoby § 571 a násl. c. ř. s. Není-li § 10 zákona čís. 82/20 sb. z. a n. uveden v § 1 odst. 2 zákona o pracovních soudech, nelze z toho vyvozovati, že výpovědní spory mezi vlastníkem domu a domovníkem měly býti přeneseny na pracovní soudy. Z materiálií plyne, že z příslušnosti pracovních soudů měly býti vyňaty spory, upravené některými specielními zákony, mezi nimi zvláště spory z poměru domovníků, které byly z kompetence pracovních soudů vyloučeny (srov. usnesení ústavně- právního výboru ve zprávě jeho tisk. 473/1931). Nebylo by důsledné a zřejmě nebylo ani zamýšleno zákonodárcem přiděliti spory o výpovědi z bytu soudům pracovním a spory mzdové ponechati soudům řádným.

Citace:

č. 14156. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 139-141.