Čís. 1141.
Ustanovení § 62, odstavec pátý, zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. o dávce z majetku netýká se splatnosti pohledávky na nedoplatek trhové ceny ani věřitelova práva vymáhati tuto pohledávku.
(Rozh. ze dne 19. července 1921, Rv I 412/21.)
Žalobce prodal žalovanému dům. Kupní cenu zaplatil žalovaný z části
hotově, z části měl ji zaplatiti dne 30. března 1920, nedoplatku však nezapravil namítaje, že k tomu není povinen, pokud žalobce neprokáže, že
dávku v majetku zapravil nebo jinak zajistil. Žalobě o zaplacení nedoplatku vyhověl procesní soud prvé stolice s tím, že uznal povinnost žalovaného proti tomu, prokáže-li žalobce, že dávku z majetku
zaplatil nebo ji jinak pojistil. Důvody: Dle § 62 zákona ze dne 8. dubna 1920 čís. 309 sb. z. a n. není ovšem žalovaný povinen nedoplatek kupní
ceny zaplatiti, pokud žalobce neprokáže, že dávku z majetku zapravil nebo
jinak zajistil. Avšak tím není řečeno, že by nárok žalobcův vůbec po právu
nepozůstával a nebyl splatným. Zákonem tím má býti jen veřejná dávka
zajištěna. Tomu bylo také vyhověno tím, že do výroku rozsudku pojato
bylo ustanovení, že žalovaný jest povinen zaplatiti nedoplatek kupní ceny
jen tehdy, když žalobce prokáže, že zaplatil dávku z majetku nebo ji jinak
pojistil. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: V otázce
splatnosti pokud se týče vzájemné povinnosti žalobcovy, prokázati, že
zaplatil nebo zajistil dávku z majetku, lze poukázati na správné důvody
prvého soudu, jichž odvolatel nevyvrátil. Toto zákonné opatření sloužící
jen k zajištění dávky z majetku, nemohlo míti účinku na smluvní podmínky o splatnosti ceny trhové a nemůže býti důvodem pro zamítnutí
žaloby, poněvadž tímto předpisem rázu veřejnoprávního mohou jen stanoveny býti podmínky, za jakých má se státi výplata, nikoli však lhůta
splatnosti, tím méně podmínka splatnosti vůbec. Otázky, které odvolatel
klade, musil by si klásti i tehdy, kdyby nebylo rozsudkem vysloveno, že jest povinen platiti, poněvadž by stejně musil pro svou ochranu zkoumati
správnost průkazu a stejně byl povinen ihned platiti. O tom, jak provésti
jest exekuci, obsahuje předpisy řád exekuční (§§ 8, 25 a 42 čís. 4 ex. ř.).
Omezení, soudem vyslovené, není překročením návrhu strany, jednak
proto, že jej omezuje, jednak proto, že netýká se nároku sama, nýbrž
lhůty platební, kterouž soud může dle § 409 c. ř. s. určiti dle okolností a zákona.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání
Důvody:
Žalovaný uplatňuje pouze dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s. a to jen
vzhledem na právní posouzení věci soudem odvolacím s hlediska § 62 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. Dovolání nelze přiznati
úspěch, neboť výklad uvedeného § 62, obsažený v rozsudcích nižších
soudů, jest správný. Ustanovení tohoto § 62 netýká se splatnosti pohledávky z nedoplatku trhové ceny, ani věřitelova práva, vymáhati tuto pohledávku žalobou. Tvrzení dovolatelovo, že tento § 62 obsahuje zákaz
plnění, jest nesprávné. Dle pátého odstavce § 62 věřitel nemůže žádati
plnění a dlužník není povinen plniti, pokud není prokázáno, že dávka
bývalého majitele jest zapravena nebo jinak zajištěna. Žalovaný tedy povinen jest, zaplatiti žalobci zažalovanou pohledávku, když tento prokáže,
že dávku zaplatil nebo jinak pojistil. Žalovaný byl rozsudkem prvého soudu, potvrzeným v druhé stolici soudní, odsouzen pouze s tímto omezením; nemá tedy příčiny, prohlašovati rozsudek soudu odvolacího nesprávným. Účelem předpisu § 62 jest jen, zajistiti dávku veřejnoprávní,
nikoliv omeziti splatnost a zažalovatelnost pohledávky dřívějšího majitele nemovitosti z nedoplatku trhové ceny. Ustanovením pátého odstavce § 62 jest dlužník chráněn před škodou, která by mu mohla vzejíti, kdyby
trhovou cenu za koupenou nemovitost zaplatil dřívějšímu jejímu vlastníkovi, aniž tento zapravil nebo jinak zajistil dávku z majetku a přírůstků,
neboť podle prvého odstavce § 62 tato dávka požívá v mezích tam uvedených přednostního zákonného práva zástavního na nemovitosti. Když
totiž věřitel prokáže zapravení nebo jiné zajištění dávky, jest ono zákonné
zástavní právo bezpředmětno a dlužníkovi nemůže z něho vzejíti žádná
újma. To plyne zřejmě i z poslední věty § 62, dle které dlužník, platí-li bez
průkazu o zapravení nebo jiném zajištění dávky, ručí za dávku bývalého
majitele do výše vyplacené pohledávky, neboť z této věty následuje argumento a contrario, že dlužník prost jest ručení tohoto, jestliže zapravení
nebo jiné zajištění dávky prokázáno bylo. Zdali výmazná kvitance, kterou
žalovaný obdrží od žalobce, bude způsobilá, by žalovaný mohl podle ní
opatřiti sobě výmaz práva zástavního za pohledávku nedoplatku trhové
ceny v pozemkové knize ve smyslu § 1368 obč. zák., o tom není vzhledem
k hořejší úvaze třeba zde jednati. Práva, složiti zažalovanou pohledávku
k soudu dle § 1425 obč. zák., žalovaný neužil, žalobce pak nedomáhá se
složení pohledávky této k soudu: ani o otázce složení k soudu není tedy
v tomto sporu zapotřebí jednati. Že rozsudek prvého soudu, potvrzený
soudem odvolacím, není v odporu s ustanovením § 405 c. ř. s., dle něhož
soud není oprávněn, přiřknouti sporné straně něco, co nebylo navrženo, soud odvolací již správně odůvodnil ve svém rozsudku, aniž dotyčné odůvodnění bylo vyvráceno vývody spisu dovolacího.