Čís. 17521.

Služební poměr mezi školníkem a místní školní obcí je vždy poměrem soukromoprávním.
Při zkoumání otázky, zda došlo mezi uvedenými stranami platně ke
služební smlouvě, jest se zabývati namítanou neplatností usnesení místní školní obce, z nichž se odvozuje její smluvní projev.
Zaměstnanec se může při uzavření služební smlouvy platně vzdáti
nároku na plné započteni legionářských let do služební doby výměrou, určenou zákonem č. 462/1919 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1939, Rv I 2595/38.)
Žalobce byl ustanoven školníkem v S. a jeho služební poměr byl upraven dekretem ze dne 5. října 1923, jehož odst. 7 c) zní takto: Konečně usnesením místní školní rady v S. ze dne 28. března 1923 na základě zákona ze dne 20. prosince 1922 č. 394 Sb. z. a n. § 19 a důvodových zpráv k němu převeden Jste byl dnem 1. ledna 1923 na platový systém státních zřízenců na základě skutečného stavu ze dne 31. prosince 1922 takto: Zařaděn Jste do prvého stupně platového státních zřízenců se služným 3684 K, místním přídavkem 744 K. Na rok 1923 byl Vám povolen dále obnos 2872 K — na výpomocnou sílu. Odměny za čištění smluveny zvláště. Na jednotný drahotní přídavek a přídavek na dítky, jako mají zřízenci státní, nároku podle zákona nemáte. Další postup, služební doba atd. díti se bude podle pragmatiky, platné pro státní zřízence. Služební požitky budou Vám vypláceny jako dosud měsíčně předem u pokladny místní školní rady v S. Nově upraven byl služební poměr žalobcův dekretem ze dne 13. prosince 1934 a dodatkem k témuž ze dne 18. prosince 1936, jimiž žalobce byl zařaděn od 1. ledna 1935 do 10. stupnice plat, podle zák. ze dne 20. prosince 1922 č. 394 Sb. z. a n. se služným 6828 K, místním přídavkem 1368 K, celkem 8196 K s možností zvýšení ke dni 1. ledna 1938. Požitky podle těchto dekretů byly žalující straně vypláceny. Žalobce tvrdě, že mu mělo býti vyměřeno služné podle zák. č. 394/1922 Sb. z. a n. (§ 19), pokud se týče podle zák. 103/1926 Sb. z. a n., domáhá se rozdílu mezi služným mu skutečně vypláceným a služným, jež mu podle řečených zákonných předpisů patří. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů; Žalobce byl přijat do služeb žalované po veřejné soutěži 1. dubna 1921 jako školník, dne 1. ledna 1922 byl jmenován definitivním zřízencem. Při nastoupení služby bylo mu z legionářských let započteno 2 roky a 5 měsíců do postupu a pense. Teprve v dekretu z 13. prosince 1934 byla započtena mu legionářská doba trojnásobně a to 4 roky, 9 měsíců, K výtce odvolatelově jest uvážiti, že soudu nenáleží zkoumati platnost usnášení strany žalované, jež je orgánem správním. Propočítání legionářské doby trojnásobně není předpisem kogentním, neb žalobce byl přijat na základě úmluvy soukromoprávní, a nemůže od původní dohody ustupovati. Ostatně později mu legionářská doba byla trojnásobně propočtena. V § 19 zák. č. 394/1922 Sb. se praví: Služební požitky práv a nároků, pokud přesahují z tohoto zákona vyplývající míru, musí býti od 1. ledna 1923 uvedeny na míru podle tohoto zákona. Podle § 212 zák. č. 103/1926 Sb. nesmějí služební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zák. č. 394/1922 Sb. přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné, nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních, jakož i rodinných poměrů. Podle § 214 pl. zák. byl zákon č. 394/1922 Sb. z. a n. zrušen, vyjímajíc díl 2 a ustanovení §§ 18 a 19. Z toho je patrno, že není tu předpisu, podle něhož bylo žalobce převésti na platový systém zaměstnanců podle zákona č. 103/1926 Sb. Předpisy ty vylučují pouze služné vyšší než zaměstnanců státních a platový systém zaměstnanců státních tvoří pouze hoření hranici dosažitelného služného. Tyto zákony měly za účel srovnati platy obou kategorií zaměstnanců a ulehčiti finančním břemenům svazků veřejnoprávních a jim postavených na roven se zřetelem k zatížení jich zaměstnaneckými požitky. Vůli zákona vyhověla strana žalovaná, když žalobce dekretem ze dne 13. prosince 1934 ke dni 1. ledna 1923 převedla na platový systém státních zřízenců, třebas nikoliv s jejich platem. Neprávem dovolává se odvolatel na znění odst. 2 dekretu z 5. října 1923 a slov »pokud se tímto dekretem neustanovují odchylky pro Vás příznivější«, neboť tyto příznivější odchylky se týkají jen požitků tímto dekretem upravených. Na platový systém podle zák. č. 103/1926 Sb. nebyla strana žalovaná povinna žalobce převáděti, také toho nikdy neučinila a proto platí pro něho základní úmluva, podle níž byl do zaměstnání přijat. Tomu nikterak nevadí, že plat žalobcův byl podroben srážkám ze stejných důvodů úsporných podle zákona jako zaměstnanců státních. Nárok žalobcův byl by jen tehdy odůvodněn, kdyby žalobce byl býval přijat podle platového systému zák. č. 103/1926 Sb., neb kdyby alespoň později byl převeden na tento platový systém, rovnocenně se zřízenci státními. To se nestalo.
Nejvyšší soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí. Důvody:
Žalobce především tvrdil, že schůze místní školní rady v S. ze dne 23. března 1921 a ze dne 28. března 1923 nebyly platně svolány. Odvolací soud se tímto tvrzením žalobcovým neobíral vycházeje z právního názoru, že soud není oprávněn přezkoumávali platnost usnášení se místních školních rad, poněvadž tyto jsou orgánem správním. Než tento právní názor jest mylným. Správným jest právní závěr odvolacího soudu, že služební poměr mezi školníkem a místní školní obcí jest vždy poměrem soukromoprávním a že sporné nároky z takového poměru lze uplatňovali pořadem práva. Z toho však plyne, že soudy jsou i oprávněny, aby přezkoumaly, zda k projevu vůle místní školní obce došlo orgánem k tomu oprávněným a způsobem k tomu určeným, neboť jen tak lze posoudili, zda vůbec došlo mezi místní školní obcí a školníkem platně k smlouvě služební a jakého obsahu tato smlouva jest. Poněvadž žalobce opírá své tvrzení, že byl převeden na platový systém státních zaměstnanců, i o usnesení místní školní rady ze dne 28. března 1923 a poněvadž dále neplatností jejího usnesení ze dne 23. března 1921 doličuje též, že se platně nevzdal započtení polovice legionářských let, jde o okolnosti pro spor rozhodné, neboť, byla-li obě dotčená usnesení skutečně neplatná, jak to žalobce tvrdí, nemohlo by z těchto neplatných usnesení býti nic odvozováno. Měl se proto odvolací soud předem obírati tvrzením žalobcovým, že schůze místní školní rady v S. ze dme 23. března 1921 a ze dne 28. března 1923 nebyly platně svolány, a provésti důkazy o tom nabídnuté, aby bylo lze podle skutkových zjištění učiněných z těchto důkazů posouditi, zda obě dotčené schůze byly platně svolány čili nic a zda tedy i tehdy učiněná usnesení byla platná (§§ 17, 18 a 27 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 292 Sb. z. a n.). Dospěje-li odvolací soud k závěru, že schůze a usnesení místní školní rady ze dne 28. března 1923 byly platné, bude na odvolacím soudu, aby se též obíral tvrzením žalobcovým, že do zápisu o schůzi ze dne 28. března 1923 bylo dodatečně vepsáno, že odměna za čištění, jež byla žalobci v této schůzi povolena, jest jen pro rok 1923, ač bylo usneseno, že jest to odměna stálá, jež se má každoročně ve výši v zápisu určené vypláceti, neboť protidůkaz o obsahu zápisu o průběhu schůze jest zásadně podle § 292, odst. 2 c. ř. s. přípustný (podobně Sb. n. s. 3099). Odvolací soud dále vůbec nepřihlížel k tvrzení žalobcovu, že místní školní rada neprávem nepřihlížela pro určení celkové služební doby žalobcovy k služební době, po níž byl žalobce zatímním školníkem, resp. mu tuto služební dobu započetla nesprávně jen jednou polovicí. Bylo proto již z těchto důvodů pro vadnost řízení a nesprávné právní posouzení (§ 503 č. 2 a 4 c. ř. s.) napadený rozsudek zrušiti (§ 35 zák. č. 131/1931 Sb. z. a n.) a věc vrátili odvolacímu soudu k novému jednání a rozhodnutí. K ostatním vývodům dovolání lze za daného stavu věci ještě dodati toto: Pokud jde o vytýkanou vadnost řízení (§ 503 č. 2 c. ř. s.), nelze ještě z toho, že místní školní rada usnesením ze dne 29. prosince 1920 rozhodla, že má býti vypsán na místo školníka konkurs do 15. ledna 1921 za podmínek, jež stanoví zákon, usouditi, že tím bylo vyjádřeno, že se místo školníka obsadí podle předpisů zákona č. 16/1920 Sb. z. a n., neboť ze slov »za podmínek, jež stanoví zákon« plyne jen, že při vypsání konkursu měly býti zachovány pro způsob vypisování konkursu zákonem předepsané podmínky. Bylo proto i zbytečným prováděti o tomto tvrzení žalobcovu jím nabídnuté důkazy. Totéž platí o nabídnutém důkazu osvědčením ministerstva národní obrany o tom, že započítatelná léta žalobcova vzhledem na konanou službu legionářskou byla 4 roky 9 měsíců, neboť nebylo o této skutečnosti mezi stranami sporu. Zbytečným bylo také
prováděti důkazy revisní zprávou, dotazem na obec S. a výslechem stran o tom, že zaměstnanci obce S. byli převedeni na platový systém státně-zaměstnanecký, neboť v tomto sporu jde jen o platové poměry žalobce, jenž nebyl zaměstnancem politické obce S. K výtkám nesprávného právního posouzení lze vzhledem na to, že nebyl dosud bezvadně zjištěn skutkový stav, uvésti jen to, že zásadně jest dovoleno, aby zaměstnanec při uzavření služební smlouvy platně prohlásil, že se vzdává toho, aby mu byla legionářská léta plně započtena do služební doby výměrou určenou v zákoně č. 462/1919 Sb. z. a n., neboť jde o nárok poskytnutý právní normou zaměstnanci a může proto takový nárok zaniknouti i positivní dospisicí oprávněného (Bohuslav č. 12766).

Citace:

čís. 17521. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 727-730.