Čís. 17488.

Předpis § 189 I, druhá věta konk. ř. netýká se případů, v nichž konkursní soud nevykonává dohlédací moc nad konkursním komisařem podle předpisů konkursního řádu, nýbrž rozhoduje jako procesní soud ve sporech zahájených u něho podle ustanovení §§ 112 (2) a 113 (1) konk. ř.
O vyloučení soudců z vykonávání soudcovského úřadu v těchto sporech platí všeobecné ustanovení § 20 j. n.
Konkursní komisař, jenž odkázal konkursního věřitele s popřenou pohledávkou podle § 112 (4) konk. ř. na pořad práva, není vyloučen podle § 20 čís. 5 j. n. z vykonávání soudcovského úřadu ve sporu zahájeném o této popřené pohledávce konkursním věřitelem podle § 113 I. konk. ř. V rozepři konkursního věřitele o pravost a pořadí popřené pohledávky podle §§ 112, 113 konk. ř. může žalovaný správce konkursní podstaty, třebas jde o žalobu určovací, uplatniti započtením vzájemné pohledávky, jsou-li tu jinak předpoklady §§ 1438, 1439 obč. zák.
(Rozh. ze dne 29. listopadu 1939, R I 682/39.)
Žalobce přednesl, že ediktem krajského soudu v K. H. z 9. srpna 1932 byl na jmění Q. T. H. uvalen konkurs, k němuž žalobce přihlásil dne 7. září 1932 své pohledávky, a to do 1. třídy konkursních věřitelů pohledávku 210 906 K, sestávající z platu služebního, diet, cestovních výloh za poslední 3 léta a 483 835 K 75 h za nároky starší 3 let do 3. třídy konkursníich věřitelů. Žalobce uvedl, že žalovaný konkursní správce při zkušebním roku 7. listopadu 1932 pravost a pořadí těchto pohledávek popřel a že usnesením, krajského soudu v K. H. z 8. listopadu 1932 č. j. K bylo žalobci uloženo, aby uplatnil tuto pohledávku ve 3 měsících pořadem práva. Žalovaný uznal pohledávky žalobcovy v řízení vyrovnávacím a jest proto povinen je uznati i v konkursu, když nemůže tvrditi, že pohledávky ty zanikly. Žalobce dále uvedl, že zažalované částky by mu příslušely, i kdyby nebylo služební smlouvy, neboť práce ve skutečnosti vykonal a požadované odměny jsou přiměřené a proto jest žalovaný správce konkursní podstaty povinen uznati pravost částí přihlášené pohledávky v pořadí do 1. třídy konkursních věřitelů ve výši 210 906 K a do 3. třídy konkursních věřitelů přihlášené pohledávky ve výši 483 835 K 75 h. Žalovaný popřel tvrzení žalobcovo, pokud se týkalo tvrzené služební smlouvy, popřel dále, že žalobce konal účtované jím cesty dle příkazu, nebo v zájmu úpadce, tvrdě naopak, že žalobce, pokud nějakou činnost na velkostatku předsevzal, jednal bez příkazu úpadce a ke škodě velkostatku. Namítá proto započtením způsobenou škodu v částce 25 000 K, 50 000 K, 48 898 K 25 h a mimo to pro nesprávné účtování škodu nejméně 300 000 K. Prvý soud uznal částečně podle žaloby, t. j. že žalovaný jest povinen uznati pravost a pořadí do 1. třídy přihlášené pohledávky 210 906 K částkou 24 000 K a do 3. třídy přihlášené pohledávky 483 835 K 75 h částkou 38 000 K, jinak žalobu zamítl a neuznal pohledávky započtením namítané po právu. Odvolací soud, v němž zasedal soudce, jenž byl v konkursu, o nějž jde, konkursními komisařem a jenž odkázal žalobce s přihlášenými pohledávkami po jich popření správcem konkursní podstaty na pořad práva, zrušil rozsudek prvého soudu, jemuž uložil, vyhradiv svému rozhodnutí právní moc, nové jednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalobcovu a v otázkách, o něž jde, uvedl v
důvodech:
Podle § 189, odstavec 1, druhá věta konk. ř. č. 64/1931 Sb. z. a n. nemůže ovšem konkursní komisař býti členem senátu rozhodujícího jako konkursní soud. Důvodem tohoto ustanovení jest, že konkursní soud jako takový vykonává podle § 77, odstavec 3 konk. ř. dohled na úřadování konkursního komisaře a proto nemůže tento býti členem senátu rozhodujícího jako konkursní soud. Tento dohled a tudíž i ono vyloučení konkursního komisaře týká se jen konkursního, řízení jako takového, tudíž v případech vyhlášení konkursu, ustanovení konkursního komisaře a dohledu na jeho úřadování, ustanovení správce konkursní podstaty něho jeho náměstka, ustanovení nového správce nebo zvláštního správce, zbavení správce úřadu, zrušení konkursu, potvrzení nuceného vyrovnání a podobně (§§ 65, 77, odstavec 1 a 3, 78, 83, 84, 82, odstavec 3, 85, odstavec 2 a 3, 140, 159, 166, 167, 153, 154 konk. ř. č. 64/1931 Sb. z. a n.). Naproti tomu nevykonává »konkursní« soud dohlédací moc nad konkursním komisařem v těch případech, kde jsou mu jako soudu výlučné příslušnému přikázány právní rozepře o pravost a pořadí konkursních pohledávek (§ 113 odst. 1 konk. ř.). Zde je výrazu »konkursní soud« použito zřejmě jen k označení příslušného procesního soudu podle důvodu, jenž je základem pro určení příslušnosti (konkurs). To plyne i ze srovnání § 189, odstavec 1, druhá věta s §§ 112, odstavec 2 a 113, odstavec 1 konk. ř., kde se rozlišuje mezi senátem rozhodujícím jako konkursní soud a mezi konkursním soudem jako soudem procesním, a konečně i z nadpisu hlavy čtvrté konk. ř., v níž jest zařaděn § 189, který zní: »Všeobecná ustanovení o řízení«, a zejména z odst. 1 § 189, jehož první věta počíná slovy »nejde-li o spory...« Podle tohoto zařadění do jednoho odstavce jest i druhou větu odstavce 1 § 189 vyložili v souvislosti s větou první. Netýká se tudíž tato druhá věta soudu procesního, jenž je na základě určení příslušnosti ve smyslu §§ 112, odstavec 2 a 113, odstavec 1 konk. ř. totožný se soudem příslušným pro samo konkursní řízení (konkursním soudem). Tím byla stanovena právě jen příslušnost soudu pro tyto spory ve smyslu jur. normy (článek 7. uvoz. zák. k jur. n.), která v § 44 má rovněž zvláštní ustanovení, které se týká konkursního řízení jako takového a nikoliv řízení sporného, zahájeného podle §§ 112, odstavec 2 a 113 konk. ř. Pro tyto spory nemá ani konk. řád zvláštního předpisu o vyloučení konkursního komisaře z vykonávání soudcovského úřadu ve zmíněných občanských věcech právních, nýbrž uvádí jen v §§ 114, 115 a 116 konk. ř. odchylky od civ. řádu soudního, jež vyloučení soudců se netýkají. Platí tudíž i v těchto případech § 20 jur. n. o vyloučení z vykonávání soudcovského úřadu v občanských věcech právních, jehož předpoklady nejsou v souzeném případě splněny. Okolnost, že konkursní komisař, jenž zasedal v senátu odvolacího soudu, vydal usnesení ze dne 8. listopadu 1932, jímž poukázal žalobce na pořad práva, netvoří vylučovací důvod podle § 20, č. 5 jur. n., poněvadž nejde o přezkoumání tohoto usnesení pořadem stolic. Není proto zmatečnosti podle §§ 477, 514, odstavec 2 c. ř. s., že v odvolacím řízení zasedal soudní rada Š., jenž byl konkursním komisařem v konkursu, o nějž jde, a za odvolacího řízení dokonce již jím zřejmě ani nebyl. Ani věcně nemá rekurs úspěch; mylný je názor rekurentův, že uplatňování vzájemných nároků je nepřípustné, poněvadž jde o žalobu určovací, a že správce konkursní podstaty musí takové nároky podstaty uplatniti žalobou na plnění. Neboť jde o zjištění výše zažalované pohledávky a jest se proto zabývati všemi skutečnostmi, které jsou rozhodné pro určení její výšky, pokud byly předneseny. Nelze proto ani žalovanému, byť jde o určovací žalobu, upříti právo namítati takové skutečnosti, které částečně nebo úplně zrušují zažalovanou pohledávku a proto je přípustné i započtení vzájemné pohledávky, jsou-li jinak splněny předpoklady § 1438 a 1439 obč. zák. Konkursní řád nemá v tom směru úchylek ani ve sporu konkursního věřitele o popřenou pohledávku ve smyslu §§ 112, 113, 114 konk. ř. Ustanovení §§ 21 a 22 konk. ř. o započtení vzájemných pohledávek nelze na souzený případ použíti, poněvadž započtení neuplatnil konkursní věřitel, nýbrž správce konkursní podstaty; že by nebyly tvrzeny skutkové předpoklady § 1438 a 1439 obč. zák., nebylo v rekursu namítáno.

Citace:

čís. 17488. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 658-661.