Čís. 17410.

Živnostník, který provádí na stavbě práce na vlastní účet (risiko), je samostatným podnikatelem a nesejde na tom, zda je v přímém smluvním poměru k stavebníku či k staviteli jako jeho subkontrahent.
Na tom nic nemění, že živnostníkovu zaměstnanci dával na stavbě příkazy i zaměstnanec stavitelův (stavbyvedoucí), netýkaly-li se takové příkazy materiální stránky díla, nýbrž jen bližšího určení, na kterých místech má býti smluvené dílo prováděno.
(Rozh. ze dne 12. října 1939, Rv I 893/39.)
Žalobce přednesl, že z příkazu svého zaměstnavatele Františka V. pracoval ještě se čtyřmi jinými dělníky u něho zaměstnanými na zemní isolaci při stavbě sborového velitelství, tedy na práci, kterou měl zadánu zaměstnavatel žalobcův a kterou prováděl na svůj účet a risiko. Při této práci byl žalobce zasypán a zraněn. Na stavbě měl zadánu práci také žalovaný, který nad vykopávkou, v níž žalobce pracoval, měl k odvážení materiálu postavenou pomocnou polní dráhu, jejíž kolejnice ležely kolmo na vykopávce, v níž žalobce pracoval. Kolejnice měly značný svah k vykopávce. Asi metr od kraje výkopu končila kolej točničí. Materiál byl dopravován v překlopných vozících, které neměly spolehlivého zarážejícího zařízení. V den úrazu vezl po kolejích se shora směrem k vykopávce vozík naplněný stavebním materiálem Jan H., zaměstnanec žalovaného. Asi 10 m od točnice pro značnou váhu H. vozík pustil, ten přejel točnici, vykolejil a vjel do vykopávky, v níž žalobce pracoval. Při pádu vozík přerazil vzpěry, vyztužující vykopávku, zachytil se na zpřerážených vzpěrách a celý obsah spadl na žalobce. Před úrazem obsluhovali vozík 2—3 dělníci, později však žalovaný z úsporných důvodů nechal u vozíku jen jednoho dělníka. Žalovaný nedodržel podle přednesu žalobcova předpisy ustanovení vl. nař. č. 53/31 Sb. z. a n., neboť ani zarážející úprava, ani vozíky nebyly opatřeny spolehlivě účinkujícím brzdícím zařízením a právě tímto hrubým nedbáním a nedodržením předpisů žalobce utrpěl úraz. Domáhá se proto na žalovaném náhrady vzniklé mu škody. Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud uznal žalobní nárok důvodem po právu. Důvody: Prvý soud přiklonil se k právnímu názoru žalovaného, který namítal, že neodpovídá za žalobcův úraz, poněvadž byl v kritické době v poměru k žalobci podnikatelem, a jako takový by ručil podle § 46 úrazového zákona z 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. z r. 1888 za jeho úraz jenom tehdy, kdyby byl jednal zlomyslně. Prvý soud vycházel tu z přesvědčení, že žalobce byl sice v době úrazu zaměstnancem V., že však kromě toho byl František V. na stavbě, kterou prováděl žalovaný, proti žalovanému t. zv. subkontrahentem. Pracovní příkazy dostával žalobce od V., ale jen v tom případě, když tento byl na stavbě, za jeho nepřítomnosti měl právo polír žalovaného určiti žalobce ku práci na úseku, kde toho bylo zapotřebí. To se dělo proto, že František V. sám prohlásil, že isolace musí dělati tak, jak to bude potřebovati žalovaný. Z toho usoudil prvý soud, že žalovaný zadal Františku V. isolační práce, které byly částí provozu v podniku žalovaného, když vlastně šlo mezi Františkem. V. a žalovaným o smlouvu o dílo, takže žalobce byl dělníkem úrazového podniku žalovaného. Odvolací soud nesouhlasí s tímto právním názorem prvého soudu. Žalobce byl výhradně zaměstnancem asfaltérské firmy V. a tím, že polír stavitelské firmy žalovaného v nepřítomnosti majitele asfaltérské firmy V. směl dirigovati žalobce na práci na jiném místě, neoctl se žalovaný vůči žalobci v poměru úrazového podnikatele ve smyslu § 11 cit. úr. zák., poněvadž rozkazy udílené jemu od stavitelské firmy žalovaného netýkaly se nikterak materiální stránky díla, nýbrž výhradně jen bližšího určení, na kterých místech má býti dílo smluvené s asfaltérskou firmou V. prováděno, aby to hovělo časové a místní potřebě žalované strany. Je-li tomu tak, pak není pochyby o tom, že tu neběží o poměr zaměstnance a podnikatele ve smyslu § 11 úr. zákona, takže na souzený případ nelze použíti ustanovení § 46 úraz. zák., nýbrž výhradně předpisu § 47 úraz. zák. a §§ 1295 a 1297 ob. obč. zák., když žalovaný vůči žalobci byl v poměru »osoby třetí«, jak to má právě na mysli cit. § 47 úraz. zák. V důsledku toho jest uvážiti další otázku, totiž onu, zda žalovaného stíhá zavinění na úrazu žalobce. Z výsledků průvodního řízení vyplývá, že se žalovaný dopustil skutečně zavinění, záležejícího v tom, že nezařídil dostatečné zarážecí zařízení, nepoužíval dostatečného počtu obsluhujících dělníků nebo vozíků s řádnou brzdou (jak mu to později bylo nařízeno okresním úřadem), a že nedal zhotoviti ani dostatečně odolné zábradlí, které by znemožnilo pád vozíku do vykopávky a tím i vysypání jeho obsahu do prostoru, kde žalobce v kritické době pracoval. Žalovaný musí proto jako stavební podnikatel ručiti žalobci za škodu úrazem utrpěnou. Žalovaný se ovšem bránil ve sporu tím, že ve smyslu § 54 vl. nař. č. 53/31 Sb. z. a n. nelze spatřovati jeho zavinění v tom, že používal sochorů a nikoliv vozíků s brzdou a plošinou pro obsluhovatele, protože používání vozíků opatřených brzdou je předepsáno toliko při posunování železničních vozů hnaných motorickou silou, nedbá však toho, že řečený předpis nejedná jen o takovémto případě, nýbrž zmiňuje se vůbec o různých případech, kde je třeba zvláštních opatření z opatrnosti. Poněvadž ze zjištěných okolností jest bezpečně usuzovati na zavinění žalovaného i na příčinnou souvislost mezi ním a utrpěnou škodou žalobce, jest žalobní nárok co do důvodu po právu.
Nejvyšší soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Bylo dolíčeno již v rozhodnutí čís. 13977 Sb. n. s., že podnikatelem podle zákona o úrazovém pojištění dělnickém je ten, na jehož účet (risiko) se děje provozování podniku (srov. i Sb. n. s. 6538). Tato zásada nedoznala změny ani ve 2. odst. § 11 téhož zákona, nýbrž byla tam jen blíže provedena pro obor stavebních podniků. Při provádění stavebních prací bývá zpravidla zúčastněno několik živnostníků, jichž podniky podléhají úrazovému pojištění dělnickému. Pro takové případy stanoví § 11 (2) cit. zák., že každý z těchto živnostníků, který na stavbě provádí práce na vlastní účet (risiko), je samostatným podnikatelem. Předpokladem je tedy i tu, aby živnostník prováděl na stavbě práce na vlastní účet a risiko. Nesejde při tom na tom, zda je v přímém smluvním poměru k stavebníku (srov. Sb. n. s. č. 3143) či staviteli jako jeho subkontrahent, jak je tomu v souzené věci. Již prvý soud pokládal smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a žalobcovým zaměstnavatelem Františkem V. správně za smlouvu o dílo. Ale při takové smlouvě, jak bylo uvedeno již v motivech třetí dílčí novely k občanskému zákonu (str. 206 zprávy justiční komise) a dolíčeno v rozhodnutích č. 4148, 5451 a 10402 Sb. n. s., jde právě o závazek k výkonu podle vlastního plánu, vlastními prostředky, případně s pomocníky nebo náhradníky, se zárukou nejen za péči, ale i za zdar díla a správu pro jeho vady, s převzetím nebezpečí nezdaru, tedy úhrnem o jednání samostatného podnikatele. Přes to neuznal prvý soud vůči žalobci za podnikatele Františka V., nýbrž žalovaného z toho důvodu, že příkazy zaměstnancům Františka V. na stavbě sborového velitelství v H. K. prováděné žalovaným dával, když František V. nebyl na stavbě, jak tomu bylo také v době žalobcova úrazu, stavbyvedoucí žalovaného. Ale v rozsudku odvolacího soudu bylo správně dolíčeno, že takové příkazy se netýkaly materiální stránky díla, nýbrž jen bližšího určení, na kterých místech má býti dílo smluvené prováděno, aby to hovělo časové a místní potřebě žalovaného. Dovolací soud schvaluje proto právní závěr odvolacího soudu, že mezi žalobcem a žalovaným nešlo o poměr zaměstnance a podnikatele ve smyslu § 11 úr. zák., nýbrž o ustanovení § 47 úr. zák. a §§ 1295 a 1297 obč. zák. Opodstatněn jest však dovolací důvod § 503 čís. 2 c. ř. s. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný se dopustil skutečně zavinění, záležejícího v tom, že nedal zaříditi dostatečné zarážecí zařízení, nepoužíval dostatečného počtu obsluhujících dělníků nebo vozíků s řádnou brzdou a, že nedal zhotoviti ani dostatečně odolné zábradlí, které by znemožnilo pád vozíku do vykopávky a tím i vysypání jeho obsahu do prostoru, kde žalobce v kritické době pracoval, aniž provedl o skutkových okolnostech, ze svědeckých výpovědí zjištěných a znaleckého posouzení vyžadujících, důkaz znalci. Trpí proto jeho řízení vadou, která, třeba nezpůsobujíc zmatečnosti, zamezila úplné vysvětlení a důkladné posouzení rozepře.

Citace:

č. 17410. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 500-503.