Čís. 17426.

Vyživovací povinnost nemanželského otce k nemanželskému dítěti trvá dále, pokud se týče obživne, není-li dítě pro duševní nemoc samo s to, aby využilo svých pracovních schopností k vlastní obživě.
Pokud nelze mluviti o způsobilosti dítěte k samostatné výživě.
(Rozh. ze dne 18. října 1939, Rv II 332/39.)
Žalobce (nemanželský syn žalovaného), 25letý, vyučený obchodní příručí, domáhá se na žalovaném placení výživného tvrdě, že pro duševní a nervovou poruchu nemůže nikde najíti výdělku. Pro svou chorobu jest nestálý v práci, trpí velikášstvím, bez peněz uzavírá vagonové objedávky, což způsobilo, že není s to vykonávati jakékoliv zaměstnání, jež by ho mohlo uživiti. V roce 1928 byl prý pro duševní chorobu 6 neděl v ústavu choromyslných. Nemá žádného majetku, naproti tomu jest žalovaný majitelem prosperujícího módního závodu, spoluvlastníkem nemovitosti a jeho měsíční příjem činí nejméně 5000 K. Proti žalobě namítl žalovaný, že se postaral o to, aby žalobce nabyl možnosti řádného výdělku, poskytl mu odborné vzdělání na obchodní škole, opatřoval mu místa u různých firem. Žalobce se však pro svou těkavou povahu a lenost
Civilní rozhodnutí XXI. 33 neudržel nikdy v zaměstnání, jest však výdělečné činnosti schopen, a pokud nemůže najíti zaměstnání, zavinil si to sám, poněvadž svými vlastnostmi v kruzích zaměstnavatelů stal se známým a tito při značné nabídce pracovních sil nemají zájmu na tom, aby zaměstnávali osobu nespolehlivou. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů: Žalobce jest sice vyučen jako obchodní příručí, nemůže však toto zaměstnání vykonávati vzhledem k tomu, že se v něm vyžaduje přesnost, uctivost, ochota. Podle názoru odvolacího soudu neznamená to však, že by žalobce nemohl býti výdělečně činným jiným způsobem. Žalobce jest tělesně úplně zdráv, může pracovati, a proto v nejhorším případě může si vydělati na sebe jako dělník, třebas v pracovních táborech pod určitým vedením a kázní, poněvadž jeho duševní choroba není takového rázu, že by nemohl pracovati. Naopak je v jeho zájmu, aby byl k práci veden a nucen (tak zvaná léčba prací), zejména když žalobce sám není s to svých pracovních schopností využíti k vlastní obživě. Když žalobce nebude míti naděje, že mu někdo bude platiti nějaký bezpracný důchod, čímž by jeho lenivost byla ještě podporována, jistě se bude snažiti, nemaje odnikud podpory, aby jako dělník nebo v jiném podobném zaměstnání si vydělal na svou obživu. Alimentační povinnost obžalovaného by snad nastala teprve tenkráte, když by choroba žalobcova vypukla v té míře, že by žalobce se stal invalidním, tedy k práci nezpůsobilým, kterýžto případ u žalobce ještě nenastal. Pokud pak by se snad nemoc u žalobce projevila periodicky, bude vzhledem ke svému zaměstnání podporován po dobu své nemoci od sociálních institucí.
Nejvyšší soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Vyživovací povinnost nemanželského otce trvá podle obdoby § 141 obč. zák. (§ 7 obč. zák.) tak dlouho, dokud dítě není s to, aby se samo živilo. Slovům prvého odstavce § 141 obč. zák.: »dokud se nemohou samy vyživovati« jest rozuměti tak, že jest otec zproštěn povinnosti, uložené mu v § 141 obč. zák., nabylo-li dítě způsobilosti k samostatné výživě. Způsobilost nemanželského dítěte k samostatné výživě nenastává již dosažením určitého věku dítěte, nýbrž jest ji stanoviti pro každý případ zvláště; nastává, jakmile se dítě po náležité přípravě stane schopným zvolené výdělečné zaměstnání plně vykonávati. Vyživovací povinnost nemanželského otce končí, jakmile se děti mohou samy vyživovati. Ale tato povinnost, tkvící v rodinném poměru nezaniká tím konečně, nýbrž obživne, jakmile dítě, které se již samo mohlo vyživovati, není s to nadále tak učiniti. Posuzuje-li se věc s těchto právních hledisek, jest uznati, že žalovaného stihá vyživovací povinnost vůči žalobci. Vždyť napadený rozsudek výslovně zjistil na základě znaleckého posudku, že žalobce, nemanželský to syn žalovaného, následkem duševní nemoci (dementia praecox) není sám s to využíti svých pracovních schopnosti k vlastní obživě. Okolnost, že žalobce je schopný práce, jak napadený rozsudek zjišťuje z téhož znaleckého posudku, je pro posouzení vyživovací povinnosti žalovaného nemanželského otce s hlediska §§ 141, 166 obč. zák. nerozhodná, když žalobce své pracovní schopnosti podle rozsudkového zjištění nemůže sám k výdělečné činnosti využíti. Způsobilost k samostatné výživě není dána, jak odvolací soud má mylně za to, případnými využitím pracovní schopnosti duševně chorého nemanželského dítěte pod vedením jiné osoby, jak se o tom zmiňuje také znalec, mluvě o »léčbě prací«, neboť způsobilost vlastní výživy musí býti úplná (srov. rozh. čís. 12506 Sb. n. s.), čemuž by tak při »léčbě prací« nebylo. Není-li žalobce následkem své těžké duševní choroby s to sám se zaměstnávati účelně a cílevědomě, není také schopen žádné odpovědnosti za převzatý úkol, a pak nelze mluviti o způsobilosti k samostatné výživě, třebaže by byl schopen pracovati za dozoru a vedení jiné osoby při tak zvané »léčbě prací«. Věc zatím není zralá k rozhodnutí, poněvadž první soud v důsledku zamítnutí žaloby z důvodu, že žalovaného nestíhá vyživovací povinnost, se vůbec nezabýval výší vyživovací povinnosti, po případě způsobem jejího plnění.

Citace:

Čís. 17426. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 533-535.