Čís. 17493.

Ujednaly-li odborové organisace zaměstnanecké poté, kdy sjednaly za zaměstnance hromadnou smlouvu pracovní, se zaměstnavatelem pro určité obory nižší mzdy, vztahuje se toto ujednání i na jednotlivou pracovní smlouvu, která je pro zaměstnance příznivější a nesejde na tom, že ujednání o snížení mezd se stalo již před účinností vl. nař. č. 141/37 Sb. z. a n. (srov. § 4 vl. nař. č. 89/1935 Sb. z. a n.).
Podle § 4 vl. nař. č. 89/1935 Sb z. a n. stačí souhlas zaměstnaneckých organisací s nižší mzdou a není třeba sjednávati novou kolektivní smlouvu.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1939, Rv I 1063/39.)
Žalobkyně (žehlířka rukavic u žalované od 8. června 1936 do 28. května 1938) se domáhá doplatku na mzdě podle hromadné smlouvy pracovní, sjednané dne 8. ledna 1934 mezi sekcí průmyslu rukavičkářského při Ústředním svazu československých průmyslníků na straně jedné a Odborovým sdružením dělníků rukavičkářských, pomocných pracovníků a pracovnic v Praze a Unií kožedělníků sekcí rukavičkářskou na straně druhé, podle níž měla dostati vyšší mzdy, než jí žalovanou byly placeny. Žalovaná popřela žalobní nárok tvrdíc, že se na žalobkyninu práci nevztahuje kolektivní smlouva, poněvadž žalobkyně nebyla a není členkou žádného ze smluvců kolektivní smlouvy. Kolektivní smlouva pojem žehlení rukavic nezná a upravování rukavic na elektrických přístrojích na dresírování rukavic, v němž záležela práce žalobkyně, bylo žalobkyni řádně zaplaceno na základě ujednání z 1. října 1935 a z 5. února 1938. Prvý soud zamítl žalobu. Důvody: Ujednání z 1. října 1935 uzavřely na zaměstnanecké straně Unie kožedělníků a Odborové sdružení rukavičkářské. Ujednání z 5. února 1938 ujednal na straně zaměstnanecké závodní výbor a jednotliví zaměstnanci žalované, mezi nimi i též žalobkyně, a to za souhlasu Unie kožedělníků. Na upravování rukavic na elektricky vytápěných tvárnicích, kteroužto prací byla zaměstnána žalobkyně u žalované, nebyl brán zřetel při stanovení sazeb, za dresírování (česky upravování) rukavic v ceníku, připojeném ke kolektivní smlouvě rukavičkářské z 8. ledna 1934, a pochybnost, zda žehlení rukavic na elektrických tvárnicích jest dresírováním (upravováním) nebo pufováním (vzdouváním) ve smyslu oné kolektivní smlouvy rukavičkářské, byla právě odstraněna ujednáním z 1. října 1935, kterým byl pro nový druh práce stanoven sazebník, neupravený smlouvou kolektivní. Nejsouc členkou smluvců kolektivní smlouvy rukavičkářské, nemůže se žalobkyně dovolávati ceníku smlouvou stanoveného za dobu do 1. července 1937, kdy nabylo účinnosti vlád. nař. č. 141/39 Sb. z. a n. vůbec (viz Sb. n. s. č. 16693 a č. 15001). Řečené vládní nařízení sice stanovilo v § 5, že v závodech, pro něž byla sjednána kolektivní smlouva, nesmí býti jednotlivou smlouvou kráceny nároky zaměstnancovy, plynoucí z kolektivní smlouvy, leč by k takovému zkrácení daly souhlas organisace zaměstnanecké, které hromadnou smlouvu pracovní ujednaly, anebo byly účastny řízení, jež předcházelo hromadnou smlouvu. Než ani pro tuto pozdější dobu od 1. července 1937 nemůže se žalobkyně dovolati s úspěchem sazby, uvedené v ceníku podle zvláštní smlouvy ze dne 8. ledna 1934, když zjištěno, že sazba na její práci nedopadá a k ujednání z 1. října 1935, obsahujícímu rovněž hromadnou úpravu mzdovou, daly souhlas organisace zaměstnanecké, které dovolanou hromadnou smlouvu uzavřely. Odvolací soud nevyhověl odvolání. Důvody: Žalující strana, domáhajíc se doplatku mzdy podle znění kolektivní smlouvy ze dne 8. ledna 1934, ani netvrdí, že by mzda její u žalované nebyla ujednána. Z obsahu žaloby a celého řízení plyne, že žalovaná si stanovila podmínky pracovní, za kterých žalující byla u ní zaměstnána jako žehlířka rukavic od r. 1936 do roku 1938. Netvrdí dále, že by byla v době pracovního poměru nesouhlasila s pracovními podmínkami. Třeba pokládati zato, že k ujednání mezi stranami došlo — třebas mlčky na straně žalující — když za daných podmínek delší dobu pracovala, a je proto odvolávání se žalující na znění občanského zákona o přiměřené mzdě nebo v místě obvyklé, nepřípadné. Žalující ovšem tvrdí, že mzdové podmínky nebyly v souladu se zněním kolektivní smlouvy a že tedy ujednání takové bylo neplatné, a to jak podle vl. nař. č. 89/35 Sb. z. a n., tak i podle vlád. nař. č. 141/37 Sb. z. a n. Prvý soud dospěl k správnému závěru, že ustanovení kolektivní smlouvy z 8. ledna 1934 při stanovení mzdy za dresírování rukavic vzalo za podklad manuelní práci bez použití elektrických tvárnic, že tento nový způsob žalovanou firmou zavedený 8. května 1934 — tedy po sjednání kolektivní smlouvy — značně urychlil výkon a že v důsledku toho byla ujednána smlouva 1. října 1935 mezi žalovanou firmou na straně jedné a organisací odborovou »Unií kožedělníků čsl. republiky a odborným sdružením rukavičkářským« na straně druhé, podle které byly sazby mzdové znovu upraveny. Není důvodu k tomu, aby i toto nové ujednání nemohlo býti pokládáno za smlouvu kolektivní ve smyslu vlád. nař. č. 141/37 Sb. n. s. a tedy směrodatnou pro pracovní podmínky žalující strany od roku 1936 u žalované firmy zaměstnané, bez ohledu na to, že žalující toto ujednání nepodepsala a že nebyla ani členem odborové organisace smlouvu tuto uzavírající. Konečně žalující strana smlouvu kolektivní z 5. února 1938, která sice mzdovou sazbu poněkud zvýšila, ale ještě nedosáhla sazby kolektivní smlouvy z 8. ledna 1934, sama podepsala a třeba tedy předpokládati, že pokládala obě kolektivní smlouvy, to jest z 1. října 1935 a z 5. února 1938 za závazné. Proč žalovaná strana neupravila mzdu ihned po zavedení elektrických tvárnic a platila s počátku mzdu podle původní kolektivní smlouvy, jest pro řešení tohoto sporu nerozhodná a stejně tak nelze vzíti zřetel k tomu, zda jiné firmy platily mzdu na jiném základě. Není proto její nárok na doplatky podle sazeb kolektivní smlouvy ze dne 8. ledna 1934 opodstatněn.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
V době zaměstnání žalobkyně u žalované od 8. června 1936 do 28. května 1938 platilo o hromadných smlouvách pracovních ustanovení vlád. nař. č. 89/1935 v doslovu vlád. nař. č. 108/1936, č. 324/1936 a č. 258/1937 Sb. z. a n. a od 30. června 1937 také vlád. nař. č. 141/1937 Sb. z. a n. Za platnosti vlád. nař. č. 89/1935 Sb. z. a n., jež v § 4 nezdůrazňovalo ještě vlastnost podniku, bylo rozhodující pro účinnost hromadné smlouvy pracovní členství v některé organisaci, jež hromadnou smlouvu pracovní sjednaly, tedy u žalobkyně v organisaci zaměstnanecké. Žalobkyně nesporně nebyla členkou žádné z dotčených organisací zaměstnaneckých a mohla býti sjednána s ní odchylná smlouva jednotlivá. Odvolací soud správně pak dovodil, že k takové smlouvě jednotlivé došlo mezi spornými stranami třebas mlčky (srov. rozh. č. 16439 Sb. n. s.). Jiná byla ovšem situace po vydání vlád. nař. č. 141/1937 Sb. z. a n., jež zdůraznilo v § 5 všeobecně závody, v nichž platila hromadná smlouva pracovní. V těchto závodech nebylo již po účinnosti tohoto vlád. nař. možno ujednati.odchylnou smlouvu pracovní jednotlivou a podle § 5 odst. 2 téhož vlád. nař. platilo to ode dne účinnosti jeho i na jednotlivé smlouvy, jež byly sjednány před touto účinností. Nezáleželo při tom ani na tom, zda šlo o člena organisací, jež hromadnou smlouvou pracovní sjednaly, či o nečlena. § 5, odst. 1 tohoto vládního nařízení připustil však výjimky ustanovením, že smlouvou jednotlivou mohou býti zkráceny nároky mzdové, když k němu dají souhlas organisace zaměstnanecké, které sjednaly hromadnou smlouvu pracovní. Odvolací soud zjistil, že úmluvu ze dne 1. října 1935, kterou byly ujednány nižší sazby pro určité obory u žalované — a to právě obory, o které jde v tomto sporu u žalobkyně — ujednaly za zaměstnané dělnictvo obě odborové organisace, které sjednaly původní hromadnou smlouvu pracovní ze dme 8. ledna 1934. Tímto ujednáním byly smluveny nižší mzdy, jež žalovaná měla platiti a také platila a již z toho důvodu není opodstatněn nárok žalobkyně na doplatky ani za dobu po 30. červnu 1937. Při tom nevadí, že ujednání toto stalo se jíž před účinností vlád. nař. č. 141/1937 Sb. z. a n., kdyžtě již podobné ustanovení obsahoval také § 4 vl. nař. č. 89/1935 Sb. z. a n. Podle uvedeného stačí jen souhlas dotčených organisací s nižší mzdou u žalované firmy a nebylo třeba sjednávati novou kolektivní smlouvu. Nemá proto významu, že ujednání ze dne 1. října 1935 sjednala žalovaná firma sama. Jinak odkazuje se na správné odůvodnění napadeného rozsudku, jež vývody dovolání nebylo vyvráceno (§ 503 č. 4 c. ř. s.).

Citace:

čís. 17493. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 672-675.