Čís. 17453.

Výpověď, daná presidiem krajského soudu kancelářskému pomocníku, není rozhodnutím správního úřadu o nároku soukromoprávním, nýbrž jen projevem jedné smluvní strany (zaměstnavatele) vůči druhé smluvní straně (zaměstnanci) v soukromoprávním poměru služebním (§ 9 nař. č. 113/1926 Sb. z. a n.).
Nejde proto ve sporu, v němž se vypověděný kancelářský pomocník domáhá zjištění neplatnosti dané výpovědi, dalšího trvání služebního poměru a vyplácení zadrženého platu, o žalobu podle § 105, ústavní listiny a § 1, odst. 1, zák. č. 217/1925 Sb. z. a n. a neplatí ani pro podání této žaloby devadesátidenní propadná lhůta (§ 2, odst. 1 tohoto zákona).
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1939, Rv II 236/39.) Žalobce přednesl, že byl výnosem presidia vrchního soudu v B. ze dne 9. července 1926 přeložen k okresnímu soudu v Š., toto místo však nenastoupil, poněvadž onemocněl těžkou neurasthenií, kterou trpěl při výkonu své služby. V důsledku onemocnění byla mu výnosem presidia vrchního soudu v B. ze dne 16. července 1926 udělena zdravotní dovolená. Od 17. července 1926 byl v léčení u odb. lékaře a po uplynutí dovolené o trvání své nemoci uvědomil lékařským vysvědčením nadřízený úřad, okresní soud v Š. Úřad tento však přípisem ze dne 18. srpna 1926 lékařské vysvědčení vrátil s tím, že lékařské vyšetření zdravotního stavu žalobcova bude provedeno úředním lékařem ve Z. Posudkem tohoto lékaře byl žalobce uznán za úplně zdravého. Cestou administrativní marně domáhal se žalobce rozhodnutí, že jemu nadřízený úřad není oprávněn z vlastní moci zasahovati do kompetence ošetřujícího lékaře léčebného fondu a, že úřad jest vázán předpisy zákona o léčebném fondu, podle kterých podobné zasahování jest nepřípustné. Žalobce předvolán byl k nové lékařské prohlídce do zdravotního oddělení zemského úřadu v B. a z posudku z 9. listopadu 1926 bylo zjištěno, že žalobce skutečně trpí neurasthenií menšího stupně. Také proti tomuto posudku podal námitky poukazuje na zdravotní stav a žádal o klinické zjištění znalcem lékařem z oboru nervových chorob. I tato stížnost byla zamítnuta bez udání důvodů. Výnosem presidia krajského soudu v O. ze dne 2. prosince 1926 byla žalobci dána výpověď ze služebního poměru, kterážto výpověď byla žalobci doručena dne 6. prosince 1926. Dalším výnosem presidia okresního soudu v O. ze dne 18. prosince 1926 byl žalobce uvědoměn, že mu byl plat dnem 1. ledna 1927 zastaven. Poněvadž pro kancelářské pomocníky, kteří byli v soudní službě déle než tři roky, platí 1 měsíční — pro soudní oficianty pak 3měsíční — výpověď, nesmí tato lhůta býti zkrácena a musí končiti vždy patnáctého neb posledního dne kalendářního měsíce. Tím, že výpověď žalobci daná k 31. prosinci 1926 byla dána až 2. (6.) prosince 1926, nebyla dodržena zákonem stanovená výpovědní lhůta, čímž je opodstatněna i neplatnost výpovědi jakož i další trvání služebního poměru. Žalobce uvádí dále, že ani délka výpovědní lhůty nebyla zachována podle zákona. Žalobci byla dána opožděně výpověď jednoměsíční, ačkoliv pro něho platila lhůta 3měsíční. Byl totiž zařazen do platové stupnice kancelářských oficiantů, na něž se vztahuje tato výpovědní lhůta. Také tato okolnost jest důvodem neplatnosti výpovědi. Ani námitka promlčení žalobního nároku uváděná stranou žalovanou není na místě, poněvadž promlčecí lhůta počíná běžeti teprve dnem, kdy poškozený sezná úplně způsobenou škodu. Tuto skutečně vzniklou škodu mohl žalobce zjistiti až v roce 1937. Tímto nesprávným postupem utrpěl žalobce škodu ve výši ročního služného per 812695 K, které měl koncem roku 1926 a poněvadž od dané výpovědi uplynula doba 11 roků do r. 1937, činí obnos na zadrženém služném 8939645 K. Žalobce navrhl proto, aby bylo uznáno právem, že a) výpověď služebního poměru daná žalobci presidiem krajského soudu v O. ze dne 2. prosince 1926 a jeho propuštění ze služebního poměru jest neplatné; výpověď ta se zrušuje a prohlašuje se za neplatnou a zjišťuje se, že žalobce jest i nadále ve služebním poměru; b) žalovaná strana jest povinna vyplatiti žalobci zadržený plat za dobu od 1. ledna 1927 do 31. prosince 1937 ve výši 8939645 K. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů: Podle nenapadeného zjištění prvého soudu byla žalobci presidiem krajského soudu v O. dána výpověď dne 2. prosince 1926. Presidium krajského soudu v O. vystupovalo jako úřad správní a rozhodlo o soukromoprávním služebním poměru žalobcově (§ 9 vlád. nař. ze dne 7. července 1926 č. 113 Sb. z. a n.) a tedy o soukromoprávním nároku. Nechtěl-li se žalobce s tímto rozhodnutím správního úřadu spokojiti, měl si do výpovědi mu dané stěžovati a teprve po vyčerpání opravných prostředků mohl se pak dovolávati nápravy pořadem práva. Takovou žalobu jest podati podle § 2 zák. ze dne 15. října 1925 č. 217 Sb. z. a n. v propadné lhůtě 90 dnů ode dne, kdy bylo straně dodáno rozhodnutí správního úřadu, který rozhodoval s konečnou platností. Žalobce si však do výpovědi vůbec neztěžoval, takže opravné prostředky nebyly vyčerpány, nýbrž podal přímo žalobu, ale i tu teprve po 11 letech po výpovědi. Z těchto důvodů nemůže míti jeho žaloba úspěch.
Nejvyšší soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Nižší soudy zamítly žalobu, pokládajíce výpověď danou žalobci za rozhodnutí správního úřadu o nároku soukromoprávním. Ale s tímto právním názorem nižších soudů nelze souhlasiti, neboť výpověď ta byla jen projevem vůle jedné smluvní strany (zaměstnavatele) vůči druhé smluvní straně (zaměstnanci) v soukromoprávním poměru služebním (podle § 9 vlád. nař. č. 113/1926 Sb. z. a n.). Nejde tudíž v souzené věci o žalobu podle § 105 zákona č. 121/1920 Sb. z. a n. a § 1 (1) zákona č. 217/1925 Sb. z. a n. a pro žalobu v souzené věci neplatila propadná lhůta devadesátidenní podle § 2 (1) zák. č. 217/1925 Sb. z. a n. Nebylo třeba vyčerpati a ani není nutno řešiti, zda bylo přípustno vyčerpati před jejím podáním proti výpovědi pořad stolic správních. I když tedy žalobce nesporně nevyčerpal proti výpovědi pořad stolic správních, nelze jeho žalobu odmítnouti pro nepřípustnost pořadu práva ani zamítnouti pro preklusi následkem nedodržení propadné lhůty devadesátidenní od doručení rozhodnutí správního úřadu rozhodujícího s konečnou platností, když tato lhůta ani nemohla býti žalobcem dodržena, když ani nevyčerpal pořad stolic správních. Protože nižší soudy zamítly žalobu pro preklusi žalobního nároku podle § 2 (1) zák. č. 217/1925 Sb. z. a n. jsouce odchylného, ale nesprávného názoru, nezabývaly se ostatními přednesy sporných stran a neučinily potřebných skutkových zjištění, trpí jejich řízení vadou ve smyslu § 503 č. 2 c. ř. s., pro kterou slušelo podle § 510 c. ř. s. (jud. 230) rozsudky nižších soudů zrušiti a věc vrátiti soudu první stolice, aby o ní — nehledě na námitku prekluse podle § 2 (1) zákona č. 217/1925 Sb. z. a n. — dále jednal a znovu rozhodl.

Citace:

Čís. 17453. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 576-578.