Čís. 17424.

Lhůta k podání návrhu na zahájení exekučního řízení podle § 575, odst. 3 c. ř. s. je lhůtou podle § 89 zák. o org. s., do níž se nepočítají dny poštovní dopravy.
(Rozh. ze dne 18. října 1939, R II 154/39.)
Prvý soud vyhověl návrhu na povolení exekuce nuceným vyklizením bytu, opřenému o mimosoudní výpověď. Rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Podle § 575, odst. 3 ex. ř. pozbývá soudní nebo mimosoudní výpověď platnosti, jestliže ve 14 dnech po tom, kdy nastala doba určená pro vyklizení najatého nebo pachtovného předmětu, vypovídající nenavrhne exekuci na vyklizení. V souzeném případě byla doba pro vyklizení určena nejpozději do 31. března 1939, žádost o exekuční vyklizení došla však soudu teprve 15. dubna 1939, tedy o den později. Je sice pravděpodobno, že na poštu byla podána dříve, to však je nerozhodno, neboť lhůta v § 575, odst. 3 uvedená je lhůtou práva hmotného, nikoliv formálního, takže na ni nelze vztahovati ustanovení § 89, odst. 1 zák. o soudní organisaci, podle něhož se dny poštovní dopravy do lhůt nepočítají.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rozhodující otázkou v projednávaném případě je, zda 14denní lhůta § 575, odst. 3 c. ř. s., jejíž nedodržení má v zápětí ztrátu platnosti exekučního titulu, spadá pod ustanovení § 89, odst. 1 zákona o organisaci soudní (zákon ze dne 27. listopadu 1896 čís. 217 ř. z.) čili nic. Podle citovaného zákonného ustanovení u zákonných anebo soudcovských lhůt, které v občanských právních věcech straně jdou, aby podala prohlášení, učinila návrhy nebo podání nebo aby vykonala jiné úkony, týkající se soudního řízení, dny poštovní dopravy nepočítají se do lhůty. Tento předpis byl do zákona o organisaci soudů převzat z § 135, odst. 3 vládního návrhu civilního řádu soudního a to podle motivů právě z toho důvodů, aby zasáhl nejen lhůty v řízení sporném, nýbrž i v jiném řízení soudním (nesporném). Jde tudíž jen o to, zda lhůta § 575, odst. 3 c. ř. s. je lhůtou řízení soudního v tomto smyslu a nezáleží na tom, že jsou s ní snad spojeny i účinky hmotněprávní. Sama skutečnost sice, že lhůta ta je stanovena přímo v civilním soudním řádě, jímž jest upraveno soudní řízení, by ještě nestačila k tomu, aby ji bylo možno míti za lhůtu řízení soudního, neboť lhůta § 454 c. ř. s. (ku podání žaloby z rušené držby) jest rovněž lhůta stanovená civilním řádem soudním a přece tu nejde o lhůtu soudního řízení ve smyslu § 89 zák. o org. s. (plenissimární usnesení nejvyššího soudu vídeňského ze dne 22. dubna 1902, GL. U. n. ř. č. 1858). Leč právní povaha lhůty § 575, odst. 3 c. ř. s. je zcela odchylná. Vždyť exekuční činnost soudů je součástkou civilní pravomoci soudní a řízení exekuční i když nyní jest upraveno samostatným zákonem, je přece ve své podstatě vlastně pokračováním řízení jiného ať již sporného nebo nesporného v tom směru, aby bylo mocí donucovací docíleno uskutečnění pravoplatného nálezu, jenž byl v onom řízení předcházejícím vydán. Tomu-li tak, je i lhůta určená v § 575, odst. 3 c. ř. s. ku podání návrhu na zahájení řízení exekučního lhůtou řízení soudního ve smyslu ustanovení § 89 zák. o org. s. a proto se do ní dny poštovní dopravy nepočítají. Jinak poukazuje se v této otázce i na plenární rozhodnutí č. 10807 Sb. n. s., kde otázka tato byla řešena co do lhůt k podání námitek proti výpovědi (§§ 562, 566 c. ř. s.), neboť důvody citovaného rozhodnutí mluví rovněž pro toto řešení a není žádné příčiny, aby lhůta § 562, odst. 1 c. ř. s. určená ku podání námitek proti výpovědi se měla počítati jinak než lhůta § 575, odst. 3 c. ř. s. určená ku podání návrhu na exekuci na základě pravoplatné výpovědi atd. V rekursu proti usnesení soudu prvé stolice uvedl sice povinný též, že mimosoudní výpověď, na základě níž byla exekuce povolena, neměla náležitostí exekučního titulu, opomněl však uvésti, které jsou to náležitosti, jichž tato postrádá. Pokud poukazuje na to, že byt byl pod záštitou zákona o ochraně nájemníků přehlíží, že podle rozhodnutí č. 13098 Sb. n. s. povinný nemůže v exekučním řízení uplatňovati, že vypovídaná místnost jest pod záštitou zákona, když nepodal námitky, kde jedině tuto hmotněprávní námitku mohl uplatňovati.
Poněvadž pak jednak spisy — zástupce vymáhající strany je v P., exekučním soudem je okresní soud v I. — jednak průklepem s připojeným potvrzením pošty o doporučeném podání ze dne 14. dubna 1939 na okresní soud v I., je dostatečně osvědčeno, že exekuční návrh byl dán na poštu dne 14. dubna 1939, tedy ve lhůtě stanovené § 575, odst. 3 c. ř. s., bylo dovolacímu rekursu vyhověti.

Citace:

Čís. 17424. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 527-529.