Čís. 7199.

Osmihodinná doba pracovní (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
Odměnu za práci přes čas) lze paušalisovati. Stačí, byly-li si strany vědomy, že ujednaná mzda zahrnuje v sobě odměnu také za dobu, jež převyšovala osmihodinovou pracovní dobu. Lhostejno, zda zaměstnavatel stanovil pracovní doby, převyšující osmihodinovou pracovní dobu, se svolením živnostenského inspektorátu, či bez něho.
(Rozh. ze dne 30. června 1927, Rv II 248/27.)
Žalobce pracoval od 12. srpna 1925 do 13. září 1926 jako mlynářský pomocník ve mlýně žalovaného za týdenní mzdu 80 Kč s úplnou stravou a bytem. Dne 12. září 1926 byl žalobce ze služby propuštěn a obdržel odbytné za čtrnáctidenní výpovědní lhůtu 374 Kč. Tvrdě, že v podniku žalovaného pracoval denně 12 hodin, domáhal se žalobce na žalovaném úplaty za práci přes čas. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Zjištěním, že byla za 12hodinnou pracovní směnu umluvena týdenní mzda 80 Kč se stravou a bytem, dále, že za pracovní dobu převyšující 8hodinnou pracovní dobu až do 12 hodin byla ujednána paušální odměna, dále že podle úmluvy měla býti zaplacena jen práce přes 12hodinovou směnu a táž skutečně byla zaplacena, konečně, že žalobce odměnu za 4 hodiny přesahující 8hodinnou pracovní dobu při výplatě mzdy nikdy nežádal, jest zamítnutí žalobní žádosti úplně ospravedlněno. Po stránce právní tvrdí žalobce, že zákonem o osmihodinné pracovní době, vydaným podle Versaillské mírové smlouvy, — Čís. 7199 —
1135
povolování delší pracovní doby bylo ponecháno jen živnostenským inspektorům; ujednání 12hod!inné pracovní doby odporuje prý zákonu a dobrým mravům. Rozhodnutí nejvyššího soudu prvním soudem citované (čís. sb. 3341) se prý týče jen obchodních pomocníků, kdežto tu platí ustanovení § 72 živn. řádu. Naproti tomu sluší však poukázati k tomu, že onen zákon výjimečně povoluje též překročení osmihodinné pracovní doby pro některé podniky, k nimž patří též mlýny. Znaleckým svědkem a výpovědí žalovaného jest mimo to dokázáno, že živnostenský inspektorát má vědomost o dvanáctihodinné směně ve mlýně žalovaného a že postup tento trpí. Ostatně pro soud jest jen směrodatným, zda žalobce za dobu přesahující 8hodinnou pracovní dobu dostal odměnu, nehledíc k tomu, zda 12hodinná směna úředně byla povolena čili nic. Že by paušalování odměny za čtyři hodiny převyšující Bhodinnou pracovní dobu odporovalo dobrým mravům, nelze říci. Také stanovisko prvního soudu jest správné, že se odvolatel, ani kdyby oné odměny nebyl dostal, vzdal jí tím, že ji po trvání služebního poměru nikdy nežádal, lhostejno, opomenul-li to proto, by nebyl propuštěn či z jiného důvodu. Znamenalo by to právní nejistotu ve služebním poměru, mohl-li by zaměstnanec po roce nebo po době více let vznésti nároky na další odměnu, již v době trvání tohoto poměru nikdy nežádal.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce opírá žalobní nárok o zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n., z jehož předpisů (§§ 6 a 7) nepochybně vyplývá, že veškeré práce, vykonané mimo pravidelnou osmihodinnou dobu pracovní, mají býti zvlášť placeny. Předpisy tohoto zákona však nezakazují, by smluvní strany odměnu za »práci přes čas« nepaušalovaly, a, stalo-li se tak, platí mezi nimi podle § 1152 obč. zák. a § 72 živn. ř. tato paušálně smluvená odměna. Je tedy mylným názor dovolatelův, že úmluvy takové jsou podle § 879 obč. zák. zmatečné (nicotné) (sb. n. s. 5537). Prvý soud sice nezjistil, jaká částka ze smluvené mzdy 80 Kč připadala na práce přes čas, o něž ve sporu jde, leč to nevadí. Stačiť ku platnosti úmluvy prvým soudem zjištěné, že si obě strany byly toho vědomy, že ujednaná týdenní mzda zahrnuje v sobě odměnu za celou dvanáctihodinnou směnu, tedy také za práce, vykonané v době čtyř hodin, o něž směna osmihodinnou dobu pracovní převyšovala. Zda žalovaný stanovil dvanáctihodinnou směnu pracovní se svolením živnostenského inspektorátu či bez něho, je pro rozhodnutí sporu lhostejno. Při neoprávněném překročení zákonné doby pracovní přicházejí sice v úvahu trestní ustanovení § 13 uv. zák., avšak pro posouzení Zažalovaného nároku po stránce právní je rozhodující pouze úmluva stran nižšími soudy zjištěná. Podle této úmluvy byla odměna za práci, vykonanou v ujednaných dvanáctihodinných směnách mimo osmihodinnou dobu pracovní, paušalována, příslušné smluvní nároky žalobcovy byly uspokojeny zaplacením ujednané paušální mzdy a žalobce nemá tudíž práva žádati za tyto práce přes čas další odměnu. Pokud nižší soudy — Čís. 7200 —
1136
projevily názor, že se žalobce nároku na odměnu za tyto práce přes čas vzdal tím, že ho ani za doby služebního poměru při týdenních výplatách ani při propuštění ze služby neuplatňoval, není třeba přezkoumávati, zda v tomto směru posoudily věc správně, poněvadž k zamítnutí žalobního nároku stačí důvod již uvedený.

Citace:

Čís. 7199. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1160-1162.