Čís. 13453.
Pracovní soudy (zákon ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n.)
nejsou příslušné pro žalobu zaměstnance o náhradu škody proti zaměstnancům téhož zaměstnavatele, opřenou o to, že žalovaní nedbali bezpečnostních ohledů.
(Rozh. ze dne 13. dubna 1934, R II 136/34.)
Žalovaní byli zaměstnáni jako políři na téže stavbě a u téhož zaměstnavatele, kde byla zaměstnána i žalobkyně jako dělnice. Žalobou, zadanou na krajském soudě, domáhala se žalobkyně na žalovaných náhrady škody, již utrpěla úrazem, tvrdíc, že žalovaní nedbali bezpečnostních ohledů, ač byli k tomu povinni. Žalovaní vznesli námitku věcné nepříslušnosti, majíce za to, že jest příslušným pracovní soud. Soud prvé stolice vyhověl námitce věcné nepříslušnosti a odmítl žalobu. Důvody: Jde o spor mezi zaměstnanci téhož zaměstnavatele tkvící v pracovním a služebním poměru zaměstnanců a společného zaměstnavatele, k jehož rozhodování podle § 1 zákona ze dne 4. července 1931 čís. 131 sb. z. a n. jest příslušný pracovní soud, neboť pracovní soudy jsou příslušné rozhodovati o všech nárocích prýštících z pracovního, služebního neb učebního poměru nebo i jen souvisejících s tímto poměrem. Rekursní soud zamítl námitku věcné nepříslušnosti. Důvody: Podle § 2 zákona o pracovních soudech patří před soudy pracovní výlučně jen ony spory mezi zaměstnanci téhož podniku, jež mají svůj původ v převzaté společné práci, p takovýto spor však v souzeném případě nejde, nýbrž o spor o náhradu škody, způsobené podle tvrzení žalobkyně zaviněním žalovaných, jež spočívá v tom, že nedbali řádných bezpečnostních opatření na stavbě. Ku projednání takovéhoto sporu jsou věcně příslušné řádné soudy.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nelze sice souhlasiti s názorem rekursního soudu, že před soudy pracovní patří výlučně jen spory mezi zaměstnanci téhož podniku, jež mají svůj původ v převzaté společné práci. Rekursní soud má tu patrně na mysli ustanovení § 2 g) zák. čís. 131/1931 sb. z. a n., avšak přezírá, že výpočet sporů v § 2 je jen příkladmý a že podle prvního odstavce § 1 cit. zákona jsou pracovní soudy výlučně příslušné rozhodovati o sporech z pracovního, služebního nebo učebního poměru založeného soukromoprávní smlouvou, jež vznikly' buď mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, buď mezi zaměstnanci téhož zaměstnavatele. V souzeném případě jsou sice strany zaměstnanci téhož zaměstnavatele, avšak druhý předpoklad není splněn. Žalobkyně doličuje ovšem, že pracovala jako dělnice u firmy R., u kteréž i žalovaní byli zaměstnáni jako políři, a že utrpěla úraz pro nedostatek potřebných bezpečnostních opatření ve smyslu § 1157 obč. zák. Kdyby žalobkyně uplatňovala nárok proti firmě R., byla by opodstatněna příslušnost pracovního soudu, ježto povinnost uložená zaměstnavateli § 1157 obč. zák. tvoří část služební smlouvy a proto by šlo o náhradní nárok vyvozovaný z porušení této smlouvy (§ 2 c) cit. zák.). Vytýká-li se však žalovaným jako polírům firmy, že nedbali bezpečnostních ohledů, nelze o tom mluviti, že z vlastního pracovního poměru, smlouvou s firmou R. založeného, proti žalobkyni byli povinni k plnění, a žalobkyně nemůže uplatňovaný nárok opírati o tento pracovní poměr, ani o svůj vlastní pracovní poměr, nýbrž jen o ustanovení třicáté hlavy občanského zákoníka o náhradě škody. K projednání takových sporů jsou však věcně příslušné řádné soudy.