Čís. 13372.

Hmotnému odevzdání není na závadu, že prodaných věcí je větší počet.
K hmotnému odevzdání nestačí, že kupitel převzal koupené věci tím způsobem, že každý jednotlivý kus vzal do ruky a prohlásil, že jest to nyní jeho, a že prodatel předal kupiteli klíč od pokladny, kde byla uložena část koupených předmětů a klíč od obchodní místnosti, měl-li i prodatel, třebaže jen občasně, přístup do pokladny a do obchodních místností.
(Rozh. ze dne 16. března 1934, Rv II 219/34.)
Žalobou proti vymáhajícímu věřiteli domáhala se žalobkyně, by byla z exekuce proti Edmundu S-ovi vyloučena celá řada věcí, tvrdíc, že jest vlastnicí vylučovaných věcí. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Žalobkyně se domáhá vyloučení řady předmětů z exekuce tvrdíc, že věci tyto jsou jejím vlastnictvím. Aby byla žaloba úspěšnou, musila by žalobkyně prokázati jednak titul (§ 424 obč. zák.), jednak způsob nabytí vlastnictví, totiž tradici (§ 425 obč. zák.). V prvém směru zjistily nižší soudy, že žalobkyně počátkem roku 1929 ujednala se svým zetěm Edmundem S-em, dlužníkem, smlouvu, kterou tento na ni převedl všecky sporné předměty za 120.000 Kč, kteroužto částku jí podle tvrzení žalobkyně dluhoval. Ať již by se pojímala tato smlouva jako smlouva kupní nebo jako úplatná smlouva, směřující k plnění na místo placení ve smyslu § 1414 obč. zák., byla by tato smlouva dostatečným důvodem k nabytí vlastnictví (§ 424 obč. zák.). Nepodařilo se však žalobkyni prokázali tradici. V té příčině zjistily nižší soudy, že žalobkyně převzala sporné věci tím způsobem, že každý jednotlivý kus vzala do ruky a prohlásila, že jest to nyní její a že S. předal také žalobkyni klíč od pokladny, kde byla uložena část sporných předmětů a klíč od obchodní místnosti, který zůstal v držení žalobkyně až dosud. To však nestačilo k řádné tradici ve smyslu § 426 obč. zák., podle něhož jest v souzeném případě posuzovati skutečnost převodu věcí na žalobkyni, ano jde o movitě věci, které dopouštějí hmotné odevzdání. Hmotnému odevzdání nebylo na závadu, že prodaných věcí byl větší počet; neboť toto množství mohlo by míti jen v zápětí, že hmotné odevzdání by vyžadovalo poměrně delší čas, což nelze pokládati za zvláštní obtíž ve smyslu § 427 obč. zák. Pojem hmotného odevzdání podle § 426 obč. zák. jest však vykládat! v souvislosti s předpisy §§ 312 a 315 obč. zák. Přejímateli musí býti zjednána možnost bezprostředního a výlučného nakládání s věcí. Vzala-li žalobkyně ony předměty jen do ruky, ale ponechala-li je dále u dlužníka, nepřevzala je tím do výhradně držby a to ani tím ne, odevzdal-li jí dlužník klíče od pokladny, a od obchodní místnosti, když netvrdila, že by byla měla jen ona sama přístup k této místnosti neb k pokladně a naopak z jejího vlastního přednesu je zřejmo, že k nim měl přístup, třeba jen občasně, i předatel věcí, dlužník. Neprokázala tudíž žalobkyně jednu z podstatných náležitostí nabytí vlastnictví, žaloba není opodstatněna.

Citace:

č. 13372. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 343-344.