Čís. 13501.
Pojišťovací smlouva.
Zamlčel-li pojistník, uzavíraje pojišťovací smlouvu, obmyslně, že odmítnuto pojištění jinými pojišťovnami, a výplatu požárních náhrad jinou pojišťovnou, nezodpověděv v tomto směru otázky úplně, jde o zatajení závažných skutečností pro posouzení risika, jež mělo vliv na rozhodnuti se pojišťovny o přijetí návrhu.
(Rozh. ze dne 3. května 1934, Rv II 465/32.)
Jan V. dopojistil u žalované pojišťovny nemovitosti proti škodě požárem. Vyhořev, oznámil Jan V. žalované pojišťovně škodu, načež mu žalovaná pojišťovna sdělila, že odstupuje od smlouvy a odmítla vyplatili požadovanou náhradu. Odstoupení od smlouvy odůvodňovala žalovaná pojišťovna tím, že Jan V. zamlčel odmítnutí pojištění jinými pojišťovnami a že zamlčel vyplacení požárních náhrad, pokud převyšovaly 80000 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se postupitelka Jana V-a na žalované pojišťovně zaplacení pojistné náhrady. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Právem napadený rozsudek odůvodňuje ustanovením čl. 7 poj. podmínek právo žalované od pojišťovací smlouvy odstoupili, neboť srovnáním odpovědí Jana V-a na otázky 7. a 8. dotazníku s ostatními výsledky průvodního řízení je prokázáno, že otázky ty byly zodpověděny neúplně a nepravdivě, tak, jak první soud zjišťuje. 1 kdyby se uznalo, že v případě pojišťovny P. může býti pochybno, zda si Jan V. byl toho vědom, zda šlo o zrušení pojištění či o odmítnutí, přece napadený rozsudek správně zjišťuje, že Jan V. zamlčel odmítnutí pojišťovnou S., R. a pojišťovnou A., a že zamlčel vyplacené požární náhrady, pokud převyšovaly 80000 Kč. V otázce 8. návrhu se výslovně mluví o škodě požárem nejen na předmětech navrhovaných, zde pile, nýbrž i jiných. Nemůže tedy odvolatelka poukazovali na to, že byla řeč jen o pile. Kromě toho zjistil napadený rozsudek podle posudku znalce, že šlo o nesprávné a neúplné údaje o podstatných nebezpečenských okolnostech, a to vinou pojistníka. Ostatně podle odst. (1) čl. 7 podmínek každá okolnost, na niž se pojišťovatel také tázal, platí v pochybnosti za závažnou. Bylo tedy právem žalované podle čl. 7 všeobecných pojišťovacích podmínek odstoupiti, při čemž jest i odůvodněn názor napadeného rozsudku, že Jan V. jednal obmyslně. Zjištěni prvního soudu, že se odstup stal včas, není odvolatelkou napadeno. Podle bodu 3 čl. 7 těchto podmínek jest pak pojišťovna prohlášením odstupu prosta závazku plniti. Zjištěné skutečnosti odůvodňuji také názor napadeného rozsudku, že smlouva pojišťovací jest i z důvodu § 870 obč. zák. pro žalovanou nezávazná vzhledem na zjištěnou obmyslnost při uzavíráni pojišťovací smlouvy a na pod- statnost omylu v žalované straně Janem V-em vzbuzeného.
Nejvyšší soud nevyhověl dovoláni.
Důvody:
Po právní stránce posoudil odvolací. soud věc správně, seznav, že V. jednal obmyslně, zamlčev jednak odmítnutí pojištění aspoň pojišťovnami S., R. a pojišťovnou A., jednak vyplacení požárních náhrad, pokud převyšovaly 80000 Kč. Mylný jest právní názor dovolatelky, že pro posouzení subjektivního risika má výše vyplacených náhrad jen podřadný význam a že by úvaha pojišťovny, přijímající pojištění, musila býti i při úplném zodpovědění otázky sedmé a osmé táž. Že vyplacení náhrad téměř půl milionu při různých pojistných příhodách a ve spojení s tím, že tři jiné pojišťovny odmítly přijetí návrhu na nové pojištění, má podstatný význam pro posouzení risika po stránce subjektivní, plyne již z věci samé. Jinak zajisté uvažuje pojišťovna o přijetí pojišťovacího návrhu, uchází-li se o pojištění osoba, u níž dosud pojistná příhoda nenastala, než činí-li tak osoba, jejíž majetek byl opětovně postižen požárem, při čemž pojistná náhrada dosáhla značné výše. Tomu nasvědčuje i zjištění nižších soudů na podkladě posudku znalce, že by byla žalovaná nebyla přijala pojišťovací návrh V-ův a nebyla by ho přijala do pojišťovacího krytí, kdyby byl V. obě otázky zodpověděl poctivě podle pravdy. Na dostavení se pojistné příhody nemělo arciť neúplné zodpovědění otázek přímý vliv, avšak vědomé zatajení závažných skutečností pro posouzení risika po subjektivní stránce mělo vliv na rozhodnutí se pojišťovny o přijetí návrhu, k němuž došlo právě tím, že Jan V., jak nižší soudy správně dovodily, pojišťovnu, která pravý stav věci neznala, uvedl lstí v podstatný omyl (§ 870 obč. zák.). Nedopadá proto poukaz na rozhodnutí čís. 3434 a 10415 sb. n. s., která mají jiný skutkový podklad.