Čís. 13380.

Věci věnované dlužníkem k používání v jeho zasílatelském podniku, jemuž jest výhradně věnována i nemovitost, na níž tyto věci jsou, jsou příslušenstvím nemovitosti (§ 252 ex. ř.).
(Rozh. ze dne 22. března 1934, R I 213/34.)
V exekuci proti zasilateli byly zabaveny 1 kůň, 1 železná pokladna, 1 lovecký vůz, 2 kočáry a 1 psací stroj. Návrhu dlužníka, by tyto svršky byly vyloučeny z exekuce, soud prvé stolice vyhověl z důvodu § 252 ex. ř., uznav, že předměty ty jsou příslušenstvím domu patřícího dlužníku, který jest výlučně zařízen k provozování podniku zasílatelského (povoznického) a že předměty vylučované jsou věcmi věnovanými dlužníkem zřejmě k užívání nemovitosti jakožto provozovny. Rekursní soud návrh dlužníkův zamítl. Důvody: Názor prvého soudu, že předměty potřebné k provozu podniku jsou příslušenstvím budovy, je-li zařízena k provozu určité živnosti a je-li k tomu budova ta výlučně neb aspoň převážně určena, jest sice správný, podmínkou však jest, by nemovitost skutečně byla zařízena jako provozovna podniku a věci movité byly určeny k používání této provozovny. Bylo by tedy nutno, by v souzeném případě budova byla věcí hlavní, věci vylučované pak věcmi vedlejšími, bez nichž věci hlavní nelze užívati, neboť jen tento charakter věcí jako vedlejších zakládá povahu jejich jako příslušenství (§ 294 obč. zák.). Nestačí tudíž, by nemovitosti byly sice zařízeny, byť i výlučně nebo aspoň převážně, k snažšímu provozování živnosti, jako její pomocné zařízení, aniž však by bylo lze považovati určitou nemovitost, v souzeném případě budovu, za provozovnu hledíc k povaze živnosti, neboť tím se nestává nemovitost věcí hlavní, ostatní provozní potřeby pak vedlejší věcí k používání nemovitosti potřebnou, tedy příslušenstvím. Cena a hodnota věci není rozhodnou, nýbrž určení její. Nelze přehlížeti názor stěžovatelův, že živnost povoznická nemůže býti provozována uvnitř budovy, nýbrž že se tak děje mimo ni. Provozovnou lze rozuměti jen místo, kde se soustřeďuje hlavní provozní činnost živnosti, tedy činnost výkonná, byť i vedení podniku, činnost spojená s dohledem a správou živnosti (administrativní činnost živnosti) se dála z jiného místa. Při živnosti povoznické jest pokládati za místo provozní činnosti, činnosti výkonné, síť veřejných cest a silnic, které nejsou ve vlastnictví soukromém, ani v soukromé držbě. Za hlavní provozní prostředky jsoucí ve vlastnictví soukromém nebo v soukromé držbě dlužníkově jest považovati, jak stěžovatel správně podotýká, dopravní prostředky (potahy, vozy). Tyto se jeví se stanoviska takové živnosti věcí hlavní, vše ostatní používané rovněž k jejímu provozu věcmi vedlejšími ve smyslu § 294 obč. zák., tedy příslušenstvím. Nelze proto na dopravní prostředky vztahovati ustanovení § 252 ex. ř. a rovněž ne na ostatní věci, které slouží k používání oněch, jakožto jejich příslušenství (§ 456 obč. zák.). Totéž platí i pro případ, že by dlužník hlavně byl činný jako speditér ve smyslu čl. 379 obch. zák. a povoznictví ve smyslu čl. 390 cit. zák. bylo jen pomocným zařízením jeho jako speditéra (zasílatele), neboť při rozsahu předpokládaném § 251 čís. 6 ex. ř. není myslitelno, že by jako speditér k osobnímu dalšímu výkonu činnosti výdělečné potřeboval celé budovy nebo převážně její části. Neprávem tudíž první soudce vyhověl návrhu dlužníka na vyloučení věcí z důvodu § 252 ex. ř.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Podle nenapadeného zjištění soudu první stolice jsou věci, zabavené pod pol. 1 až 6 zájemního zápisu E 53/29-2 dlužníkem věnovány k užívání jeho podniku zasílatelského, z čehož plyne, že jsou potřebné k provozu podniku zasílatelství (povoznictví) povinného, a jest dům čís. 83, v němž povinný provozuje tuto živnost, výlučně zařízen k provozování tohoto podniku. Lze tedy přisvědčiti právnímu názoru soudu první stolice, že ony předměty jest považovati za příslušenství nemovitosti (srov. rozh. n. s. čís. sb. 8269). Rekursní soud jest na omylu, maje zato, že uvedené předměty proto nelze považovati za příslušenství nemovitosti, že povoznictví se neprovozuje uvnitř budovy, nýbrž na veřejných cestách a silnicích, takže tylo nutno pokládati za provozovnu a nikoliv dům povinného. Nehledě k tomu, že povinný provozuje i živnost zasílatelskou, nesejde na tom, že část výkonu povoznické živnosti se odehrává mimo budovu, neboť netřeba, by veškerá činnost související s určitou živností se děla uvnitř budovy, by tato mohla býti pokládána za provozovnu. Vždyť i povozník musí míti mimo místnosti kancelářské místnost, kde uschovává povozy, koně a auta a jiná vozidla, kde uschovává píci pro koně a kde uskladňuje alespoň přechodně různé zboží, tedy místnosti, bez nichž nelze povoznictví vůbec provozovati. Je-li budova povinného výhradně zařízena k tomuto účelu, jest ji považovati za provozovnu a uvedené zabavené předměty za příslušenství budovy, které smí býti podle § 252 ex. ř. vzato do exekuce jen s touto budovou. S hlediska uvedeného místa zákonného nesejde na rozsahu živnosti.

Citace:

č. 13380. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 356-358.