Čís. 9850.

Projednávali o žalobě o zaplacení části pohledávky, jež celá převyšuje 20.000 Kč, jest povolán senát. Lhostejno, že nezažalovaná část pohledávky není dosud splatná. Projednával-li o žalobě samosoudce, jest řízení podle § 477 čís. 2 c. ř. s. zmatečným počínajíc prvním ústním jednáním, a jest věc postoupili senátu, třebaže žalobce v tom směru neučinil návrh. Strany nemohou se dohodnouti na tom, by věc místo senátem byla projednána samosoudcem.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1930, R 1 258/30).
Žalující záložna domáhala se na žalovaném zaplacení 6.000 Kč z postoupené jí pohledávky z kupní ceny 20.565 Kč. O žalobě projednával u prvého soudu samosoudce. Námitce věcné nepříslušnosti soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: § 55 j. n. stanoví, že, žádá-li se jen část jistinné pohledávky, jest rozhodnou pro stanovení příslušnosti úhrnná částka jistinné pohledávky ještě nezapravené. V souzeném případě jest tudíž pro určení věcné příslušnosti rozhodným peníz 20.565 Kč Poněvadž peníz ten činí více než 20.000 Kč, patří tato právní rozepře před senát sborového soudu první stolice, podle § 7 a) j. n., nikoliv před samosoudce. Námitka věcné nepříslušnosti není námitkou privilegovanou ve smyslu § 240, třetí odstavec c. ř. s., k níž by z úřadu bylo vždy přihlížeti a není proto samosoudce oprávněn postoupiti věc z úřadu senátu, jsa vázán návrhy stran. V souzeném případě žalující strana nenavrhla postoupení rozepře senátu, nýbrž trvala na tom, že zažalována jest jen část jistinné pohledávky, dne 30. června 1929 splatná ve výši 6.000 Kč, a tak vlastně trvala na projednání věci samosoudcem. ježto námitka věcné nepříslušnosti, žalovaným vznesená, jest odůvodněnou, samosoudce prohlásil se věcně nepříslušným k projednání této rozepře a žalobu pro věcnou, nepříslušnost odmítl podle návrhu žalované strany. K rekursu žalobkyně zrušil rekursní soud napadené usnesení i s předchozím řízením, počínajíc rokem o ústním jednání dne 19. prosince 1929 jako zmatečné a vrátil věc sborovému soudu prvé stolice, by ji projednal v řádném obsazení. Důvody: Podle § 7 a) j. n. patří majetkoprávní spory před samosoudce sborového soudu, nečiní-li předmět sporu na penězích nebo na peněžité hodnotě přes 20.000 Kč. Při rozhodování otázky, zda spor patří před samosoudce, či před senát, nejde o otázku příslušnosti soudu, — jako by samosoudce byl novým druhem soudu v poměru k senátu — nýbrž o otázku obsazení soudu, jakž d tom zřejmě svědčí doslov § 60 j. n., který rozeznává mezi příslušností sborového soudu a mezí obsazením soudu a odkazuje při tom na § 7 a) j. n. Předpisy o obsazení soudu jsou však právem donucoyacím, jsou vyňaty z disposice stran a jich nešetření zakládá zmatečnost podle § 477 čís. 2 c. ř. s., které jest dbáti z úřadu (nebylo tedy třeba návrhu strany, by věc byla přikázána senátu). Podle § 7 a) j. n. jest při zjišťování hodnoty předmětu použiti předpisů §§ 54 až 60 j. n., tedy i § 55 j. n. Tento § stanoví ve větě druhé, že, jest-li žalována jen část kapitálové pohledávky, jest pro ocenění předmětu rozhodným celková výše pohledávky. Již ze žaloby jest patrno, že zažalovaný peníz jest jen částí celkové pohledávky přes 20.000 Kč. Tato část nestává se samostatnou pohledávkou ani tím, že jest splatná dříve, než zbytek celkové pohledávky. Jde o jednotný poměr a nemohou jednotlivé položky z něho vyplývající samostatně, nýbrž jen v úhrnném celku býti posuzovány, pokud zakládají věcnou příslušnost pro žalobu a poněvadž podle tohoto svého celku tvoří částku přesahující hranici příslušnosti samosoudce (20.000 Kč), nebyl tento, nýbrž senát sborového soudu k rozhodování sporu příslušným. Soud procesní nebyl tudíž podle zákonných předpisů řádně obsazen, když ve věci jednal a rozhodoval samosoudce. Po rozumu § 477 čís. 2 c. ř. s. ve spojení s § 514 druhý odstavec c. ř. s. stalo se tím napadené usnesení i s předcházejícím řízením zmatečným, ke kteréž zmatečnosti soud rekursní musil přihlížeti z úřadu (§ 471 čís. 7 c. ř. s.). Zmatečností dotčeno jest řízení v prvé stolici teprve od ústního jednání dne 19. posince 1929, kdežto ostatní předcházející úkony samosoudcovy, zejména nařízení a konání prvého roku, nařízení ústního jednání a žalobní odpověď, sprostředkování doručení atd., předsevzal soudce platně. Bylo tedy zrušiti jen ústní jednání ze dne 19. prosince 1929 a řízení jemu následující, kdežto procesní úkony provedené až do zmíněného ústního jednání zůstávají v platnosti a budou podkladem pro další řízení před senátem, a útraty za ně budou sdíleti osud nákladů sporu podle jeho výsledku. Útraty prvé stolice bylo v důsledku toho navzájem zrušiti počínajíc od ústního jednání ze dne 19. prosince 1929 (srov. rozh. čís. 4699, 5788, 6044, 774, 1987 sb. n. s., Nowak čís. 879 a Právník 1919 str. 273). Dodati jest, že na zrušení bylo uznáno přes to, že rekursní soud sdílí názor prvého soudu vyslovený v napadeném usnesení, že věc patří před senát, protože samosoudce neměl se hned věcí vůbec zabývati, nýbrž senát, kterému nutno věc k vyřízení z úřadu i bez návrhu stran postoupiti, a poněvadž v otázce posléze uvedené jakož i v otázce útrat zaujato bylo stanovisko nesprávné, k tomu ještě samosoudcem, k tomu vůbec nepříslušným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu žalovaného.
Důvody:
Rekursní soud posoudil věc v podstatě správně a stačí k vývodům dovolacího rekursu dodati: Žalobkyně již v žalobě výslovně udala, že žalovaný jest povinen z kupní ceny zaplatiti ještě 20.565 Kč splatných částkou 6.000 Kč do 30. června 1929, částkou 6.000 Kč do 31. prosince 1929 a zbytkem do 30. června 1930. Rekursní soud tedy právem uvedl. že již ze žaloby jest patrno, že zažalovaný peníz (první splátka 6.000 Kč) jest jen Částí celkové pohledávky, která činí přes 20.000 Kč. Není tedy pochyby, že při ocenění předmětu sporu jest použiti předpisu druhé věty § 55 j. n., a stěžovatel neprávem vytýká, že žalobkyně měla předmět sporu oceniti podle § 56 druhý odstavec j. n. načež by bylo možno postupovati podle § 60 j. n. Stěžovatel má za to, že žaloba měla býti odmítnuta, poněvadž žalobkyně, ač při prvém roku byla žalovaným vznesena námitka věcné nepříslušnosti,, neučinila návrh, by žaloba byla postoupena příslušnému soudu (rozuměj postoupena od samosoudce příslušnému senátu téhož soudu). Nejvyšší soud dovodil však již v několika rozhodnutích (srov. čís. 774, 2203, 2648, 6044, 6305 a 7139 sb. n. s.), že, jednal-li místo senátu samosoudce, nejde o otázku věcné příslušnosti, nýbrž o otázku řádného obsazení soudu a že řízení, počínajíc prvním ústním jednáním, jest stiženo zmatečností podle § 477 čís. 2 c. ř. s. Předpis § 7 a) j. n. jest předpisem velícím a nelze obdobou § 104 j. n. stranám dovoliti, by se výslovně nebo mlčky dohodly na tom, by věc byla místo senátem projednávána samosoudcem.

Citace:

Čís. 9850. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 625-627.