Čís. 9892.

Těžisko ustanovení § 810 obč. zák. a § 145 nesp. říz. nespočívá v tom, že pozůstalostní soud má rozhodnouti, který z přihlásivších se a vykázaných dědiců má býti pověřen správou pozůstalosti až do jejího odevzdání, nýbrž v tom, že přihlásivší se a vykázaní dědici mají již před odevzdáním pozůstalosti právo na obstarávání a spravování pozůstalosti. Je-li dědiců několik, jsou tato jejich práva omezena jen stejnými právy spoludědiců podle §§ 833 a násl. obč. zák.
(Rozh. ze dne 8. května 1930, R I 321/30.)
Pozůstalostní soud přenechal správu pozůstalosti po továrníku zůstavitelovu synovi Josefu P-ovi, přihlásivšímu se k dědictví, a zamítl návrh pozůstalé vdovy, by správa pozůstalosti byla přenechána jí samotné neb společně s Josefem P-em. Rekursní soud přenechal správu pozůstalostí vdově společně se synem Josefem P-em. Důvody: Podle § 145 nesp. říz. má soud přenechati obstarávání a správu pozůstalosti dědici, jehož dědické právo jest dostatečně vykázáno (§ 810 obč. zák.). Tím není řečeno, že se toto opatření může týkati jen jediného z několika dědiců, a není závady, by nebyla správa svěřena všem dědicům, u nichž jsou splněny předpoklady § 145 nesp. říz. V projednávaném případě jest dědické právo Emmy P-ové, vdovy po zůstaviteli, vykázáno úmrtním zápisem a posledním pořízením, čímž je splněn onen požadavek. Nezáleží na tom, zda stěžovatelka v továrním podniku zůstavitelově pracovala a zda je do něho zasvěcena, rovněž je nerozhodno, zda jsou s tím ostatní dědicové srozuměni, by jí byla správa přenechána čili nic. Je bezvýznamnou okolnost v napadeném usnesení zdůrazněná, že zůstavitelův syn Josef P. jest vlastníkem, polovice nemovitostí do pozůstalosti patřících a polovice celé továrny, že vedl provoz továrny již za života zůstavitelova, že má na řádné správě největší zájem a že jeho návrh na přenechání správy byl podán dříve než návrh stěžovatelky, neboť veškeré tyto okolnosti nemohou odůvodniti výlučný nárok Josefa P-a ml. na správu pozůstalostí a vyloučiti z ní stěžovatelku, jejíž zájem jest dán jejím zákonným právem dědickým.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs není opodstatněn. Tak, jakoby vdova Emma P-ová neměla jako přihlášená a vykázaná zákonná dědička práva, vyloučiti stěžovatele, jehož zákonné dědické právo jest rovněž vykázáno a jenž se také k dědictví přihlásil, z obstarávání a správy pozůstalého majetku, nemůže ani naopak vyloučiti stěžovatel z něho vdovu. Těžisko ustanovení § 810 obč. zák. a § 145 nesp. říz. nespočívá v tom, jak stěžovatel míní, že pozůstalostní soud má rozhodnouti, který z přihlásivších se a vykázaných dědiců má býti pověřen správou pozůstalosti až do jejího odevzdání, nýbrž v tom, že přihlásivší se a vykázaní dědici mají již před odevzdáním pozůstalosti právo na obstarávání a spravování pozůstalosti. Je-li dědiců několik, jsou tato jejich práva obmezena jen stejnými právy spoludědiců. Platí o nich předpisy o správě společného majetku (§§ 833 a násl. obč. zák.), zvláště tedy, že nedojde-li ke shodě, rozhodne většina, která se počítá podle podílů, a že, nedojde-li ke shodě o osobě správce, jehož jest třeba, pro nějž však není většiny, ustanoví ho soud. K takovému soudnímu rozhodnutí není dosud ani důvodu ani podnětu. Přiznáním práva na společné obstarávání a spravování pozůstalostí nestala se vdova ovšem ani veřejným společníkem ani likvidátorem továrního podniku, jehož veřejným společníkem byl zesnulý, nemůže tedy vykonávati práva, která podle společenské smlouvy a podle zákona jsou vyhražena veřejným společníkům (likvidátorům). Poukaz na technickou a obchodní nezpůsobilost vdovy ke zdárné činnosti v továrním podniku nemá proto významu. Poukazuje se na ustanovení čl. 123 čís. 2 obch. zák., §§ 1206 a 1207 obč. zák. a § 106 nesp. říz. Že v případě likvidace firmy mají všichni dědici ustanoviti společného zástupce, nařizuje výslovně čl. 133 obch. zák.

Citace:

č. 9892. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 707-709.