Č. 4539.

Obecní dávky:* Služební byty v továrních budovách užívané úředníky závodu nelze pokládati za prostory, kterých se užívá výhradně k účelům živnosti ve smyslu § 1, odst. 2 lit. d) pravidel o vybírání dávky z přepychových bytů vydaných vl. nař. č. 143 Sb. z roku 1922.
(Nález ze dne 23. března 1925 č. 5765.)
Věc: Ing. Vladimír H. a Josef K. v L. (adv. Dr. Jos. Stehlík z Loun) proti okresní správní komisi v Lounech o dávku z přepychových bytů.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Zastupitelstvo obce L. zamítlo stížnosti st-lů proti platebním rozkazům, jimiž byla vyměřena dávka přepychová ze 2 místností prvnímu a z jedné místnosti druhému. Stížnosti do těchto rozhodnutí podané zamítla osk nař. rozhodnutími z důvodu, že předpis dávky od- povídá pravidlům pro její vybírání vydaným.
O stížnostech uvážil nss toto: Podle § 1 pravidel o vybírání dávky z přepychových bytů, která byla schválena zsv-em výnosem z 26. září 1922 a která souhlasejí se vzornými pravidly vydanými nař. č. 143/1922 Sb. k provedeni § 38 zák. č. 329/1921, vybírá se dávka z přepychových bytů ze všech obytných místností, které jsou při kterémkoliv bytě v obci nad nejvyšší míru v § 2 stanovenou. Předpis ten nerozeznává, zda bytu se užívá na základě nájemní smlouvy nebo z jiného právního důvodu a nutno proto vztahovati ustanovení uvedených pravidel i na byty, jichž užívání jest poskytováno z titulu poměru služebního ať za úplatu či bezplatně. Dle odst. 2 § 1 lit. d) se ovšem nepovažují za obytné místnosti prostory, kterých se užívá výhradně k účelům živnosti nebo povolání. Tento předpis, jak z jeho znění, zejména ze slova »výhradně« jest zřejmo, nemá na mysli místnosti, které jsou určeny, aby sloužily účelům obytným ve vlastním slova smyslu, t. j. k užívání, jímž majetník bytu uspokojuje své potřeby bydlení, nýbrž má na mysli jen takové místnosti, které slouží bezprostředně a jediné provozování živnosti aneb povolání, tedy jsou součástí provozovny a jen z tohoto důvodu je nepodrobuje dávce. Z toho, že v předpisu zmíněném jsou uvedeny místnosti lázeňských domů mimo vlastní byt majitele jako místnosti dávce nepodrobené, jest nade vši pochybnost patrno, že obytné místnosti jen tehdy dávce nepodléhají, když slouží bezprostředně provozu podniku jako jeho součást, že však od dávky osvobozen není byt, sloužící jen potřebám bydlení majitele podniku. Z toho pak dále jde, že také byty, jež slouží soukromým potřebám bydlení zaměstnanců určitého podniku neb závodu nelze pokládati za místnosti výhradně k účelům živnosti užívané a že tedy se na ně vztahují pravidla o vybírání dávky z přepychových bytů, jsou-li dány předpoklady v §§ 1 a 2 pravidel stanovené.
Dle toho, co uvedeno, jest pro posouzení věci bezvýznamná okolnost, že byty, jež st-lé obývají, se nalézají v tovární budově, že jsou jim přikázány jako byty služební a za část platu služebního a že nemohou býti pronajaty ani v podnájem dány, neboť okolnosti ty nečiní byty stěžovatelů součástmi tovární výrobny. Také z toho, že výpočet místností, jež se nepovažují za obytné místnosti v odst. 2 § 1 lit. d) pravidel shora zmíněných uvedený, jest jen demonstrativní, nemohou st-lé pro své stanovisko ničeho dovozovati, neboť příklady tam uvedené právě svědčí pro správnost názoru, že byty majitelů podniků živn. i jejich zaměstnanců nelze v žádném případě pokládati za prostory, jichž se užívá výhradně k účelům živnosti neb povolání.

Citace:

Č. 4539. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 656-657.