Č. 4519.

Administrativní řízení: O poměru mezi min. financí a gen. fin. ředitelstvím v Bratislavě.

(Nález ze dne 14. března 1925 č. 4947.)
Prejudikatura: Boh. 1694 adm.
Věc: Jan P. v B. proti ministerstvu financí o jmenování definitivním účetním asistentem.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: St-l byl dekretem gfř v Bratislavě z 10. března 1921 jmenován čekatelem v účetní službě s doložením, že jest povinen do 2 let vykonati předepsanou zkoušku ze státní účtovědy. Službu nastoupil 1. dubna 1921. Podáním z 24. března 1923 žádal za prodloužení lhůty do 1. dubna 1923 ustanovené k vykonání zkoušky udávaje, že se mu ji v listopadu 1922 nepodařilo udělat, poněvadž byl pro nával práce nucen choditi do kanceláře i odpoledne a mohl se tedy připraviti jen ne- dostatečně. Odbor, jemuž byl přidělen, udání potvrdil. Presidium gfř v Bratislavě výnosem z 12. dubna 1923 vyrozumělo st-le, že jej ponechává až na další ve službě, že bude však jeho služební poměr zrušen, nevykoná-li zkoušku co nejdříve a že tuto výminku nemůže pokládati za prodloužení lhůty ke zkoušce, nýbrž že bude definitivně ustanoven dnem vykonání zkoušky.
St-l oznámil podáním z 4. července 1923, že zkoušku dne 28. června 1923 vykonal, a žádal, aby byl definitivně jmenován. Gfř dekretem ze 17. července 1923 jmenovalo st-le na základě čl. V. § 1, odst. 2 a § 2 zák. z 7. října 1919 č. 541 Sb. definitivním účetním asistentem ode dne vykonání zkoušky, t. j. ode dne 28. června 1923.
Podáním na min. fin. z 6. září 1923 žádal st-l, odvolávaje se na důvody, o něž opíral žádost za prodloužení lhůty ke zkoušce, aby bylo mu dodatečně povoleno definitivní ustanovení ve smyslu čl. V. 2. odst. § 2 zák. č. 541 z r. 1919 se zpětnou platností od začátku druhého roku služebního jako čekateli, který bez vlastní viny nevykonal odbornou zkoušku v předepsané lhůtě.
Min. fin. nař. rozhodnutím žádost zamítlo z důvodů výměru gfř.
O stížnosti do tohoto výměru podané uvážil nss takto:
Nss vyslovil a blíže odůvodnil již ve svém nál. Boh. 1694 adm. právní názor, že v záležitostech úředníků finanční správy, — pokud nebudou ministru financí zvlášť vyhrazeny, — rozhoduje gfř pro Slovensko na místě min. fin. konečně. Na tomto názoru trvá nss i v tomto případě. Že by věci, o jakou tu jde, byly ministru financí vyhrazeny, stížnost netvrdí a soud neshledal.
Z toho plyne, že výnos gfř z 12. dubna 1923 nepodléhal již opravnému prostředku, nýbrž že bylo jím o otázce, podáním st-lovým z 24. března 1922 na spor vznesené, zda totiž
st-l nevykonal z vlastní viny zkoušku v předepsané době, rozhodnuto konečně.
Pak nebylo ovšem, jak stížnost mylně za to má, podání st-lovo ze 6. září 1923 na min. fin. řízené odvoláním z onoho výnosu gfř, nýbrž lze na ně pozírati toliko jako na žádost, aby min. jako ústřední orgán finanční správy výminečně, tedy pouze z milosti, prominulo st-li nevykonání zkoušky v předepsané době. Že také min. fin. skutečně na podání jako na odvolání nepozíralo, jest patrno z výnosu jeho, jímž podání to označuje výslovně jako žádost. Je-li tomu tak, pak není ovšem min. výnos rozhodnutím o subjektivním právu
st-lově, neboť na prominutí určitých následků cestou milosti není právního nároku, a není tu tedy podmínky, za které by jediné mohl st-l dovolávati se ochrany nss ve smyslu § 2 uv. zák. o ss.
Následkem toho je stížnost nepřípustná a slušelo ji tedy odmítnouti.

Citace:

Č. 4519. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 621-622.