Č. 4442.

Státní zaměstnanci: Na povolení odměn podle výn. min. sprav, ze 16. března 1923 č. 12669 není právního nároku.
(Nález ze dne 23. února 1925 č. 3770.) Věc: Vilém Š. v P. proti ministerstvu spravedlnosti (odb. rada Dr. Kar. Vodstrčil) o odměnu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. výnosem vrátilo min. sprav. žádost tabulárního soudce Viléma Š. v P., jíž se mimo jiné domáhal také odměny 1800 K od 1. ledna 1923 podle výn. č. 12669/23, a doložilo, že pro přiznání výhody ve smyslu výn. z 16. března 1923 č. 12669 nevykazuje žadatel předepsané započítatelné služební doby.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost, o níž nss uvažoval takto:
Výnos min. sprav. z 16. března 1923 č. 12669, jehož se st-l jako právního pramene pro svůj nárok dovolává, ustanovuje ve svém odst. 1. výslovně, že soudcům a jiným justičním zaměstnancům všech kategorií, zařaděným do hodnostních tříd, kteří dosáhli nebo dosáhnou posledního platového stupně nejvyšší hodnostní třídy časovým postupem ještě dosažitelné a jejichž celková doba skutečné státní služby přesahuje o tři roky dobu podle platných předpisů potřebnou k dosažení tohoto stupně, mohou býti při alespoň dobré kvalifikaci poskytnuty odměny, a to soudcům a zaměstnancům skupiny A 900 Kč ročně, a po dalších třech letech započítatelné služby další odměny v téže výši«. Dále se tam praví: »Jestliže tedy na příklad u zaměstnance skupiny A přesahuje k 31. prosinci 1922 jeho celková doba skutečné státní služby o 5 let a 9 měsíců dobu potřebnou k dosažení posledního platového stupně 6. hodn. třídy, lze mu při splnění ostatních předpokladů povoliti odměnu dalších 900 Kč již od 1. ledna 1923«...
Z této stylisace zmíněného výnosu, který ostatně ani ve Sbírce zákonů a nařízení, ba ani ve Věstníku min. sprav, nebyl publikován, plyne zcela jasně, že jím nebyl normován žádný nárok zaměstnanců v něm uvedených na odměny tam vypočtené, nýbrž že jde o pouhou direktivu pro podřízené úřady, pověřené předkládáním žádostí za takovéto odměny, aby postupovaly dle jednotných zásad — rozhodnutí samo však je ponecháno v každém jednotlivém případě zcela volnému ničím neobmezenému uvážení žal. úřadu, který odměnu přiznati nemusí ani když zaměstnanec splnil všecky podmínky výnosu toho.
Bylo proto stížnost zamítnouti, aniž bylo možno zabývati se vývody jejími, vyvracejícími tvrzení nař. rozhodnutí, že st-l nevykazuje předepsané započítatelné služební doby.

Citace:

č. 4442. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 457-458.