Čís. 4818.

Vybízením ke hromadnému neplnění veřejnoprávních povinností ve smyslu § 15 čís. 1 zák. na ochr. rep. je i vybízení dětí ke školní stávce.
Nepravdivou po rozumu § 18 číš. 2 a 3 zák. na ochr. rep. je zpráva i tehdy, když sdělený příběh nabývá zamlčením nebo změnou i jen některých jeho složek tvářnosti jiného příběhu a takto je v rozporu se skutečnými událostmi, ku kterým se zpráva vztahuje.
§ 18 čís. 2 zák. na ochr. rep. nepředpokládá vědomí pachatelovo o tom, že zpráva znepokojí obyvatelstvo nějakého kraje nebo místa nebo jeho část (čís. 1 § 18 cit. zák.).
Pro skutkovou podstatu přečinu podle § 18 čís. 2 zák. na ochr. rep. stačí porušení jen jednoho ze statků tam chráněných (veřejného pořádku šířením nepravdivé zprávy, že četníci stříleli do bezbranných dětí, aniž lid vyzvali k rozchodu).
(Rozh. ze dne 23. října 1933, Zm 1 64/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 16. října 1931, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem šíření nepravdivých zpráv podle § 18 čís. 2, 3 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a přečinem výzvy k neplnění zákonných povinností podle § 15 čís. 1 téhož zákona, mimo jiné z těchto důvodů:
Zmateční stížnost, jež vytýká napadenému rozsudku zmatečnost podle čís. 5 a čís. 9 a) § 281 tr. ř., není důvodná. Po stránce hmotněprávní namítá stížnost, že stěžovatelce šlo jen o dovolení jedné jediné pausy na té které škole, tedy celkem ve dvou případech v N. a P., což prý není žádný zjev hromadný. Než tu stížnost přehlíží, že rozsudek shledává neplnění veřejnoprávních povinnosti ve školní stávce školních dětí, jichž bylo v dotčené učebně P. školy 50 (žaček), jimž všem výzva stěžovatelčina svědčila a že i v třídě N. školy, jejíhož učitele T-ého stěžovatelka za dvouhodinnou stávku žádala, bylo 30 žaček, na nichž všech stěžovatelka žádala, by také stávkovaly (nezúčastnily se vyučování). Jelikož pak neplnění veřejnoprávních povinností vyčerpává se pojmově v pouhé nečinností, zejména školní stávka v neúčasti na školním vyučování, nezáleží na další, stížností namítané okolnosti, že stěžovatelka nežádala od dětí vůbec žádného aktivního činu. Pochybenou jest i poslední námitka, že choditi do školy není veřejnoprávní povinností dětí. Malý školský zákon čís. 226 sb. z. a n. 1922 praví v § 11, že povinnost choditi do školy obecné (ľudové) i občanské počíná se...a trvá plných osm školních let, a § 23 ř. zákona čís. 62 ř. zák. 1869 stanoví přechodné a trvalé výjimky z povinnosti, choditi do školy veřejné, a § 24 téhož zákona upravuje odpovědnost rodičů za pravidelnou návštěvu školy dětmi, které jsou povinny choditi do školy. V úvahu přichází i, že dítě může býti k povinné návštěvě školy nuceno kárnými prostředky školy a rodičů (pěstounů). Proto není právně pochybený předpoklad napadeného rozsudku, že i dítě má povinnost, a to — jelikož jest uložena a upravena jinými zákony než občanským zákoníkem — veřejnoprávní povinnost k návštěvě školy, tudíž i k účasti na vyučování (srovnej ohledně učňů a pokračovacích škol nález č. 2269 sb. n. s.); pro názor stížnosti, že řádné plnění této povinnosti, ba dokonce, ani řádné plnění povinnosti rodičů starati se o řádnou návštěvu školy dětmi není zaručeno ustanovením § 15 čís. 1 zákona na ochranu republiky, není při povšechném znění tohoto ustanovení ani nejmenší opory a stížnost sama neodůvodňuje, proč by bylo citované ustanovení omeziti na povinnosti k placení daní, konání vojenské služby, vydání svědectví a podobné. Výtky a námitky, jimiž napadá stížnost výrok o vině ohledně přečinu § 15 čís. 1 zákona na ochranu rep., prokázaly se tedy vesměs neodůvodněnými.
Stížnost není odůvodněna ani, pokud shledává zmatečným i výrok odsuzující stěžovatelku pro přečin podle § 18 čís. 2 a 3 zákona na ochranu republiky. Pokud jde o přečin § 18 čís. 2 a 3 zákona na ochranu rep., nelze souhlasiti s námitkou stížnosti, že zpráva nestane se nepravdivou tím, že mluvčí zdůrazňuje z líčené události jen momenty nepříjemné a dráždivé, opomíjeje ostatní. Nepravdivou po rozumu cit. zákonného ustanovení je zpráva i tehdy, když sdělený příběh nabývá zamlčením anebo změnou i jen některých jeho složek tvářnosti jiného příběhu a takto jest v rozporu se skutečnými událostmi, ke kterým zpráva se vztahuje. Proto nebylo předpokladu nepravdivosti zprávy stěžovatelkou šířené na závadu a tím méně je s tímto předpokladem v rozporu rozsudečné zjištění, že tvrzení stěžovatelčino bylo nebo že souzená zpráva byla (úmyslně a tendenčně) uzpůsobena a přihrocena, třebaže je tímto zjištěním vysloveno, že zpráva nebyla v celku (přesněji v každé složce) nepravdivá, nýbrž líčila skutečné události, jež však převracela. Dovozováním, že z obsahu trestních spisů vychází najevo, že zpráva vůbec nebyla nepravdivá, nedoličuje stížnost žádnou ze zmatečností uvedených v § 281 tr. ř. po zákonu, neboť nedrží se jednak správného doslovu a smyslu rozšiřované zprávy, jak byla zjištěna napadeným rozsudkem, jednak necituje správně obsah tohoto spisu, jak byl konstatován při hlavním přelíčení. Nelze se přidati ani k další námitce, že skutková podstata uvedeného přečinu (§ 18 čís. 2), předpokládá vědomí pachatelovo (rozsudkem nezjištěné), že svojí zprávou znepokojí obyvatelstvo některého kraje nebo místa nebo část tohoto obyvatelstva. Odstavec čís. 2 § 18 odkazuje ovšem slovem »takovou nepravdivou zprávu« k ustanovení odst. čís. 1 téhož §. Avšak poukaz ten míří toliko na vedlejší větu, »již pokládati za pravdivou nemá dostatečných důvodů«, nikoli i na další obsah odst. čís. 1. To plyne z úvahy, že nebezpečí druhým odstavcem stíhané může nastati také samostatně beze současného nebezpečí stíhaného prvním odstavcem, takže tím kterým z obou odstavců jsou chráněny, jiné právní statky. Proto není rozsudek právně mylný, třebaže uznává stěžovatelku vinnou přečinem šíření nepravdivých zpráv podle § 18 čís. 2 (3), ač není jím zjištěno vědomí stěžovatelčino, jehož by bylo bývalo třeba ke splnění skutkové podstaty přestupku podle § 18 čís. 1 zákona na ochranu rep.
Zmateční stížnost namítá konečně, že výrokem rozsudečným dává se stěžovatelce za vínu porušení bezpečnosti státu, veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, a že toto trojí porušení není kryto odůvodněním rozsudku. Než, i když je zmateční stížnost v právu, že v této šíři nemá rozsudkový výrok v odůvodnění opory, nemůže přes to býti zmateční. stížnosti přiznán úspěch; neboť zjištěními rozsudkovými je plně opodstatněn předpoklad, že jednáním obžalované byl poškozen aspoň jeden ze zmíněných právních statků, totiž veřejný pořádek. Poukazujeť rozsudek tím, že označuje sdělení obžalované za tendenční, že jednala v úmyslu štvavém, zřejmě k porušení klidného soužití obyvatelů státu, tedy — ježto klidné soužití je zajisté věcí veřejného pořádku (viz rozh. č. 1819 sb. n. s.) — k porušení veřejného pořádku a tím aspoň k porušení jednoho ze statků chráněných § 18 čís. 2 zákona na ochranu republiky. I když tedy odůvodněním rozsudku není kryto ani porušení veřejné bezpečnosti, ani bezpečnosti státu, nepadá to na váhu a nestala se obžalovanému žádná křivda, zvláště když rozsudek při výměře trestu nevzal za přitěžující, že činem obžalované byly porušeny všechny tři zmíněné právní statky. Namítá-li v této souvislosti zmateční stížnost, že s hlediska § 18 čís. 2 zák. na ochr. rep. nestačí každé a jakékoliv porušení veřejného pořádku, jakým prý může býti i nepořádná chůze po ulici, sluší zdůraznili, že v souzeném případě šlo skutečně o kvalifikované porušení veřejného pořádku, jak to stížnost předpokládá. Tomu nasvědčuje již obsah rozšiřované zprávy. Šířilať obžalovaná mezi učiteli a školními dětmi nepravdivou zprávu, že četníci, aniž lid vyzvali k rozchodu, stříleli do bezbranných dětí. Toto jednání obžalované, o němž rozsudek prohlašuje, že se stalo v úmyslu štvavém, tudíž v úmyslu vyvolati u učitelů a dětí nepřátelské smýšlení proti četníkům jako bezpečnostním orgánům pro jejich postup za dotyčných demonstrací, dlužno nesporně považovati za velmi vážné ohrožení veřejného pořádku a nelze je srovnávati s porušením veřejného pořádku, způsobeným na příklad nepořádnou chůzí po ulici. — Neobstojí ani výtka, že obžalovaná neučinila nic více, nežli že svoji žádost o povolení pausy přednesla učiteli, resp. řediteli školy a že se spokojila s jejich zamítavým rozhodnutím o žádosti. Vždyť tento poukaz nemá vůbec žádného vztahu na přečin podle § 18 čís. 2 zák. na ochr. rep., jenž záleží v šíření nepravdivých zpráv, naopak přichází okolnost ta v úvahu jen při uvažování o jednání obžalované ve směru přečinu § 15 čís. 1 citov. zák., o němž se stala řeč již na počátku. V důsledku toho padají a stávají se bezpředmětnými další úvahy k onomu poukazu připínané. Bylo proto zmateční stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 4818. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 462-465.