Čís. 4698.

Ani zřízeni zkušeného a zkoušeného zástupce v řízení auta nezprošťuje majitele auta odpovědnosti za nehodu při jízdě vozem, jestliže i u něho nastaly předpoklady trestnosti podle § 335 tr. zák.; tyto předpoklady nastaly, pozoroval-li majitel auta, že si řidič počíná nedbale a na úkor bezpečnosti jiných osob, přes to však nezasáhl a rozkazem (zákazem) nezařídil, čeho bylo třeba, aby odstranil z tohoto jednání šoférova plynoucí nebezpečnost jízdy pro zdraví a bezpečnost osob na veřejné cestě jezdících nebo jdoucích.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1933, Zm 1 377/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 9. dubna 1931, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinern proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák.
Z důvodů:
Námitkou, že vlastník auta si najímá zkušeného a zkoušeného řidiče proto, by auto řídil a měl jízdu i vše, co s ní souvisí, na starosti a že stěžovatel jako pouhý obchodník si toho nebyl vědom, že by měl zakázati zkoušenému šoféru jízdu jako nebezpečnou, snaží se stížnost dovoditi, že vlastníku auta (stěžovateli) neprávem ukládá se rozsudkem odpovědnost za to, že nekontroloval způsob jízdy šoférovy, pokud se týče, že se mu ukládá neprávem povinnost, by do jeho jízdy zasahoval. Stížnosti stačí tu připomenouti, že ani zřízení zkušeného a zkoušeného zástupce v řízení auta nemůže stěžovatele zprostiti odpovědnosti za nehodu při jízdě vozem, jestliže i u něho nastaly předpoklady trestnosti podle § 335 tr. zák. Ty tu pak nastaly, když stěžovatel pozoroval, že řidič počíná si nedbale a na úkor bezpečnosti jiných osob, ale přes to nezasáhl a rozkazem (zákazem) nezařídil, čeho bylo třeba, by z tohoto jednání šoférova plynoucí nebezpečnost jízdy pro zdraví a bezpečnost osob na veřejné cestě jezdících nebo jdoucích odstranil; bylť, sedě sám vpředu na autě, jakožto majitel auta a pán jízdy povinen postarati se o nápravu, jak to plyne ze zásad obecné trestní odpovědnosti podle § 335 tr. zák. (srov. rozh. č. 2228 a 3484 sb. n. s.). Nelze proto spatřovati právní omyl v tom, že rozsudek předpokládá povinnost stěžovatele zakázati řidiči T-ovi jízdu neosvětelným autem, neb alespoň naříditi mu takovou rychlost, při níž neštěstí se nemohlo státi, a že rozsudek dává mu nesplnění povinnosti za vinu jako opomenutí po rozumu § 335 tr. zák., kdyžtě rozsudek s náležitým odůvodněním zjistil, že stěžovatel — sedě v autu při souzené jízdě vedle šoféra — mohl předvídati, že neosvětlením auta a nezákonnou rychlostí ohrožuje jezdce proti nim na motocyklu jedoucí.

Citace:

č. 4698. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 253-254.