Čís. 4696.

Nebylo-li v zahájeném trestním řízení pro přečin proti bezpečnosti cti, pokud se týče pro přestupek podle § 6 tisk. nov. po šest měsíců pokračováno, pominula trestnost činu promlčením podle § 40 tisk. zák., třebaže faktický klid řízeni nastal zaviněním (opomenutím) soudu, nikoliv soukromého obžalobce; nezáleží ani na tom, že šlo o úkon, na který soukromý obžalobce neměl podle platných předpisů zákonné ingerence.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1933, Zm 1 1123/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jako kmetského soudu v Písku ze dne 29. října 1931, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle § 6 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., zrušil rozsudek v napadené odsuzující části jako zmatečný a obžalovaného zprostil podle § 259 čís. 2 tr. ř. též z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 488, 491, 493 tr. zák., § 1 zák. čís. 124/1924 sb. z. a n., po případě pro přestupek podle § 6 cit. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek, pokud byl obžalovaný uznán vinným přestupkem podle § 6 tisk. nov., uplatňuje zřejmým poukazem důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 b) tr. ř., tvrdíc, že čin obžalovanému za vinu dávaný je promlčen podle § 40 tisk. zák., ano v zahájeném trestním řízení nebylo po dobu šesti měsíců pokračováno. Stížnost jest v právu. Kmetský soud zjistil, že v trestním řízení proti obžalovanému podle stavu spisů nastaly dvě časové mezery více než šestiměsíční, v nichž nebylo v trestním řízení již zavedeném po dobu šesti měsíců pokračováno — totiž v čase, kdy soudce činný pro smírný rok (který se konal dne 25. října 1929 a zůstal bezvýsledným) postoupil dne 20. listopadu 1929 spisy vyšetřujícímu soudci krajského soudu v Písku k provedení vyhledávání proti obžalovanému pro přečin proti bezpečnosti cti až do 30. června 1930, kdy vyšetřující soudce krajského soudu v Písku dožádal krajský soud v Táboře o odpovědný výslech obviněného — dále pak ode dne podání obžalovacího spisu dne 20. prosince 1930 až do dne 24. září 1931, kdy vyšetřující soudce žádal krajský soud v Táboře o prohlášení obžaloby obviněnému. Kmetský soud však přes to přiklonil se k názoru, že v souzeném případě trestnost činu nepominula promlčením podle § 40 tisk. zák., ježto měl za to, že takový faktický klid řízení po dobu stanovenou v § 40 tisk. zákona měl by za následek promlčení jen, kdyby v trestním řízení již zavedeném nebylo pokračováno opomenutím soukromého obžalobce, tedy kdyby soukromý obžalobce opoměl něco učiniti, by v trestním řízení bylo pokračováno, a že tedy nesmí nepokračování v řízení býti zaviněno soudem, jak se stalo v obou případech. Při tom soud zdůrazňuje, že při prvé šestiměsíční mezeře šlo o dožádání o zodpovědný výslech obviněného, při druhé pak o publikaci podaného spisu obžalovacího, tedy o úkony, na něž osoba obžalobcova podle platných předpisů nemá nějaké zákonné ingerence.
Stěžovatel právem vytýká právní mylnost tohoto názoru. V § 40 tisk. zák. je stanoveno zvláštní promlčení pro trestné činy spáchané tiskopisem. Spadá sem tudíž i přečin proti bezpečnosti cti podle § 1 tisk. novely a § 493 tr. zák., jakož i přestupek zanedbání povinné péče podle § 6 tisk. novely, o něž jde v souzeném případě. Podle tohoto zákonného předpisu je i tehdy, když podle zásad trestního zákona ještě nenastalo promlčení takového činu, vyloučeno všeliké další stihání, prošlo-li od času, kdy byl tiskopis vydán nebo započato v zemích zdejších s jeho rozšiřováním, šest měsíců, a nebylo-li po tu dobu proti žádnému z vinníků zavedeno stihání soudem trestním v těchto zemích, ač se tak státi mohlo, anebo nebylo-li v zahájeném řízení po takovou dobu pokračováno. V souzeném případě jde o druhý případ promlčení podle § 40 tisk. zák., totiž že nebylo v zahájeném trestním řízení pokračováno po dobu šesti měsíců. Promlčení to je přerušeno jen včasným pokračováním v řízení. O otázku pak, zda by mohlo nastati stavení trestního stihání ve smyslu § 1 zák. čís. 126/24 a § 24 odst. 2 ústav. listiny, nejde v souzeném případě. Při tom je právně nerozhodné, proč nebylo v řízení pokračováno, zejména zda se tak stalo nedopatřením (zaviněním) obžalobce či soudu. Rovněž je nerozhodno, v jakém stadiu bylo zahájené trestní řízení. Zahájiti lze trestní řízení o skutku podléhajícím soukromé obžalobě arci jen k příslušnému návrhu oprávněného soukromého obžalobce. Avšak pokračování v řízení již zahájeném se děje vyšetřujícím soudcem z povinnosti úřední, aniž je k tomu třeba daších návrhů obžalobcových (§ 96 tr. ř.). Již z toho plyne nesprávnost názoru, že v souzeném případě nemohlo nastati promlčení podle § 40 tisk. zák., poněvadž šlo o další úkony (konstituování obviněného, pokud se týče publikaci podaného spisu obžalovacího), na něž soukromý obžalobce prý neměl zákonné ingerence, neboť na tom vzhledem k tomu, co právě uvedeno, s hlediska § 40 tisk. zák. nesejde. Ostatně nelze ani tvrditi, že soukromý obžalobce podle zákona nemohl působiti k tomu, by v trestním řízení k jeho návrhu zahájeném bylo řádně a včas pokračováno procesuálními úkony, o něž tu šlo. Neboť zákon sdostatek zaručuje soukromému obžalobci možnost, by bděl nad postupem řízení a vhodnými návrhy čelil případným průtahům. Vždyť soukromý obžalobce má právo nahlížeti do spisů a k uplatnění své obžaloby u soudu podniknouti vše, k čemu jinak je oprávněn státní zástupce (§ 46 odst. 2 tr. ř.). Proti průtahům vyšetřujícího soudce může se domáhati nápravy u radní komory (§ 113 tr. ř.) případně u orgánů dozorčích podle § 15 tr. ř. a §§ 73—78 zák. o soudní organisaci. Opomenul-li obžalobce takto bdíti nad postupem řízení, pak ani případné zavinění soudu nemůže přivoditi nějaký »taktický klid řízení«, jak míní kmetský soud, a tím zabrániti promlčení podle § 40 tisk. zákona (srov. Altman 1930 svazek 2. str. 1344). V souzeném případě bylo další stíhání obžalovaného vyloučeno tím, že v zahájeném trestním řízení, jak shora uvedeno, nebylo pokračováno od 20. listopadu 1929 do 30. června 1930 a tedy zřejmě po dobu více než šestiměsíční. Proto netřeba se blíže zabývati ani druhým obdobím, které trvalo od 20. prosince 1930 do 24. září 1931, tedy rovněž přes šest měsíců. Ježto pak promlčením pomíjí jak vyšetřování, tak i trestnost (§§ 230, 531 tr. zák.), bylo odůvodněné zmateční stížnosti vyhověno, napadený rozsudek v odsuzující části zrušen a podle § 288 odst. 2 čís. 3 tr. ř. uznáno ve věci samé, jak shora uvedeno.

Citace:

č. 4696. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 249-251.