Čís. 4778.

Nebezpečí, o němž mluví § 335 tr. zák., musí býti nebezpečím konkrétním; pachatelem musí býti vyvolána nebo zachována situace, za které je se obávati možnosti škodlivého výsledku nejen obecně (povšechně), nýbrž i a to právě ve zvláštním případě, o který jde.
Jde-li o přecházení silnice chodci, je konkrétní možnost nebezpečí dána teprve náznakem neopatrnosti chodcovy a nutnost opatření, kterými má býti čeleno nebo zjednána možnost čeliti účinnosti případné neopatrnosti některého chodce, nastane pro řidiče motorového vozidla teprve tím, že mu ty či ony náznaky zprostředkují poznáni, že dojde neb alespoň může dojíti k neopatrnosti chodce, jíž bude po případě nutno čeliti se strany řidiče vozidla.
(Rozh. ze dne 15. září 1933, Zm 1 791/32.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 30. května 1932, jímž byl uznán vinným přečinem podle § 335 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by o ní znova jednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost vytýká napadenému rozsudku zmatečnost podle čís. 5, 9 a), 9 b), 10, správně — jelikož uplatňuje vedle formální vadnosti rozsudku jen naprostou beztrestnost souzeného skutku — jen podle čís. 5 a čís. 9 a) § 281 tr. ř.; jest jí přiznati důvodnost. Napadený rozsudek bere za prokázáno, že obžalovaný při náležité pozornosti musel poškozeného Antonína V-a před sebou viděti, když V. šel na silnici a přišel za povoz L-ův a že — viděl-li obžalovaný V-a teprve, když V. vystoupil z pozadí povozu (rozuměj zpět ve směr, jímž byl za povoz přešel), — zakrývaly povozy (povoz L-ův) obžalovanému rozhled na část silnice, a rozsudek zjišťuje dále, že obžalovanému bylo možno, by projel prostorou mezi povozem L-ovým a mezi Antonínem V-em. Avšak východiskem úvah rozsudku o příčinné souvislosti s úrazem a smrtí Antonína V-a a o subjektivní stránce souzeného skutku je jen nepřehlednost dotčeného úseku silnice, pokud se týče překročení rychlosti jízdy obžalovaného přikázané nepřehledností silnice, takže jednáním (neopatrnou jízdou), jež je v rozsudečné větě podřaděno pod ustanovení § 335 tr. zák., je výlučně rychlá jízda nepřizpůsobená nepřehlednosti silnice v úseku, z něhož Antonín V. vystoupil. Proto není třeba vypořádati se s námitkou stížnosti, že obžalovaný jednal správně, neprojel-li prostorou mezi V-em a povozem L-ovým a vybočil-li do leva. Přílišnost rychlosti jízdy stěžovatelovy pak odvozuje rozsudek z nepřehlednosti dotčeného úseku silnice a ovšem podotýká, že obžalovaný měl....jízdu zmírniti na předepsaných 6 km a po případě ještě méně. Avšak svůj úsudek o nepřípustnosti rychlosti vyšší než 6 km a o nutnosti ještě vydatnějšího zmírnění rychlosti neopírá rozsudek o zákaz druhého odstavce § 46 — o kterém se rozsudek vůbec nezmiňuje, nýbrž o příkaz § 45 min. nařízení z 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., takže není třeba vypořádati se s další námitkou stížnosti, že zákaz rychlosti vyšší než 6 km za hodinu nemá místa, je-li nepřehlednou jen (nepatrná) část silnice přímo za (jedoucím) povozem ležící. Ovšem namítá stížnost dále i, že rychlost, kterou jel obžalovaný, rychlost nepřevyšující 20 km, byla zákonně přípustnou, protože pro jízdu na přehledné silnici mimo uzavřenou osadu připouští § 46 cit. min. nařízení 45 km za hodinu a protože po oné straně silnice, po které jel obžalovaný, nebylo ani povozů ani chodců a obžalovaný nemohl předpokládati, že osoby nacházející se za povozem L-ovým mohou se státi příčinou nehody nebo poruchy dopravy. Avšak s hlediska zmatečního důvodu čís. 9 a) § 281 tr. ř., o který je námitka opřena, je námitka pochybena již proto, že nedbá závazných podle § 288 čís. 3 tr. ř. zjištění rozsudku, že po straně silnice, po které jel stěžovatel, šli svědci T. a P. a za nimi poškozený V., a že obžalovaný s (náhlým) vyskytnutím se překážky v pozadí povozu L-ova počítati musel.
Po stránce subjektivní vyslovuje rozsudek, že obžalovaný musel nahlédnouti, že z pozadí vozu L-ova, za který neviděl, může vystoupiti člověk a vstoupiti do jeho jízdní dráhy. Ježto rozsudek opírá toto zjištěni jen o předpoklad, že obžalovaný je člověk duševně normální, je patrno, že výrokem zjištěno jen vědomi o abstraktní možnosti nebezpečí, nikoliv vědomi o možnosti nebezpečí konkrétního, ačkoliv — viz Altmann komentář k rakouskému právu trestnímu 1. sv., str. 799 — musí nebezpečí, o němž mluví § 335 tr. zák., býti nebezpečím konkrétním; pachatelem musí býti vyvolána nebo zachována situace, za které je se obávati možnosti škodlivého výsledku nejen obecně (povšechně), nýbrž i a to právě ve zvláštním přípádě, o který jde...Přecházeni pak silnice chodci též před anebo za vozidly pohybujícími se na silnici jest arciť — srovnej nálezy čís. 3970, 4081, 4347 sb. n. s. — zjevem tak častým a obecně známým, že i řidič auta nebo motorového vozidla s nim počítati může a musí, pročež lze a dlužno na řidičích vozidel žádati, by pozorovali bedlivě jízdní dráhu a její okolí též po stránce. Jelikož však i chodci na veřejné silnici se pohybující jsou v zájmu svém a v zájmu bezpečné dopravy povinni ku stejné neb obdobné opatrnosti, je možnost konkrétního nebezpečí nebo konkrétní možnost nebezpečí dána teprve náznakem neopatrnosti chodcovy a nutnost opatření, kterými má býti čeleno nebo zjednána možnost čeliti účinnosti případné neopatrnosti některého chodce, nastane pro řidiče motorového vozidla teprve tím, že mu ty či ony náznaky zprostředkují poznání, že dojde neb alespoň může dojiti k neopatrnosti chodce, jíž bude po případě nutno čeliti se strany řidiče vozidla. Náznaky toho rázu mohou se vyskytnouti buď v osobě chodce (tělesné vady, choroba, opilost, nerozhodnost, malé děti a pod.), nebo mimo jeho osobu (chodník anebo chodník schůdný jen na jedné straně vozovky, domy, najmě hostinec neb obchod a na druhé straně silnice, než po které chodec jde, křižovatky neb odbočky a pod.). Proto předpokládá též odpovědnost obžalovaného za nehodu jeho vozidlem chodci (V-ovi) způsobenou, by byly zjištěny takové náznaky a by dále bylo zjištěno, že obžalovaný z nich poznal aneb aspoň při náležité pozornosti poznati mohl, že chodec může přejíti za povozem L-ovým přes silnici a po případě z pozadí tohoto povozu vstoupiti v jízdní dráhu obžalovaného; zjištění těch bylo třeba tím více, že § 45 cit. min. nařízení přikazuje řidiči zmírnění rychlosti jízdy a po případě zastavení vozidla jen, mohou-li jeho vozidlem býti vyvolány nehody nebo poruchy dopravy, takže i podle tohoto nařízení jest odpovědnost za opomenutí uvedených opatření vázána poznáním anebo možností poznání konkrétního nebezpečí, že dosavadní rychlostí jízdy nebo vůbec dalším pohybem vozidla může dojiti k nehodě. Rozsudek náznaků uvedeného rázu nezjišťuje a neuvažuje vůbec o tom, zda a za kterých okolnosti musel aneb alespoň mohl obžalovaný poznati a předpokládati, že z pozadí vozu L-ova může vstoupiti do jízdní dráhy obžalovaného člověk, jenž dosud šel na druhé straně nebo v prostředku silnice, nebo zejména, že za vozem se obrátí a půjde zpět osoba, jež dříve šla po straně silnice, po které jel obžalovaný, a zmizela pak za povozem L-ovým. Jelikož bez takových zjištění není splněna subjektivní stránka přečinu, jímž obžalovaný uznán vinným a jenž vyžaduje, že pachatel si uvědomil anebo nedbale neuvědomil možnost konkrétního ohrožení právních statků § 335 tr. zák. chráněných, spočívá odsuzující výrok na nesprávném použití zákona a je zmatečný podle čís. 9 a) § 281 tr. ř.

Citace:

č. 4778. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 383-386.