Čís. 4593.

S hlediska § 531 b) tr. zák. se nevyžaduje, by pachatel bezpodmínečně nahradil všechnu škodu činem způsobenou, nýbrž stačí, nahradil-li ji »podle svých sil« (§ 229 b) tr. zák.); po případě stane se beztrestným, třebaže škodu ani částečně nenahradil, nebylo-li mu to lze vzhledem k jeho majetkovým, výdělkovým a rodinným poměrům.
Od požadavku (částečné) náhrady škody po rozumu § 531 b) (§ 229 b) tr. zák. nelze však upustiti ani v případech, kde finanční síla pachatelova dovoluje jen poměrně nepatrnou míru náhrady. Podmínce § 531 b) tr. zák. lze vyhověti až do vynesení rozsudíku. Orgány podniku po rozumu § 486 c) odst. 1 tr. zák., — povinnými s hlediska § 531 b) tr. zák. nahraditi z vlastních prostředků škodu z jejich jednání podniku vzešlou, — jsou činitelé, jednající za nefysickou osobu podle stanov.
(Rozh. ze dne 10. ledna 1033, Zm I 451/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného Václava P-ého do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 1. února 1932, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §§ 486 čís. 1 a 486 c) tr. zák., zrušil napadený rozsudek v části, odsuzujícího tohoto obžalovaného pro přečin úpadku z nedbalosti podle § 486 čís. 1 (§ 486 c) tr. zák., jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice s příkazem, by o ní v rozsahu zrušení znova jednal a rozhodl. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Zmateční stížnosti obžalovaného Václava P-ého nelze upříti oprávnění již, pokud napadá rozsudek podle čís. 9 b) § 281 tr. ř. proto, že soud následkem mylného pojímání předpisu § 531 b) tr. zák. neuznal na beztrestnost činu z důvodu promlčení. Nalézací soud zjišťuje, že stěžovatel vystoupil ze služeb banky B. 30. dubna 1922 a že k výslechu jako obviněný obeslán byl teprve 10. prosince 1924, dále, že se v promlčecí lhůtě nedopustil žádného trestného činu a že také nemá v rukou žádného užitku z trestného činu. Podmínky promlčení nemá soud za splněny jen proto, že obžalovaný nenahradil škodu činem způsobenou. Podle toho vychází nalézací soud patrně z právního stanoviska, že § 531 b) tr. zák. vyžaduje, by pachatel bezpodmínečně nahradil všecku škodu činem způsobenou. Tento názor jest mylný. V literatuře (Finger I. 1912 str. 847) a judikatuře (sb. n. s. č. 2523, 3158) není o tom sporu, že omezení »podle svých sil« v § 220 b) tr. zák. platí též pro případy § 531 b) tr. zák. To může pak vésti po případě k tomu, že pachatel při jinak splněných podmínkách promlčení, stane se beztrestným, ač škodu vůbec nenahradil, nebylo-li mu lze ve lhůtě promlčecí (sb. n. s. č. 2523) škodu trestným činem způsobenou i jen z části uhraditi (Altman, 1. c. st. 660). Při správném výkladu zákona nestačilo tedy zjistiti, že obžalovaný nenahradil způsobenou škodu, nýbrž bylo na soudě nalézacím, by po vyšetření příslušných okolností, třeba i z moci úřední (sb. n. s. č. 2108), podle volného uvážení zjistil, zda obžalovaný »podle svých sil«, t. j. podle svých majetkových, výdělkových a rodinných poměrů, jaké byly v době promlčecí, mohl škodu alespoň částečně nahraditi. Opomenul-li to soud, je odsuzující výrok zmatečný podle čís. 9 b) § 281 tr. ř. Při tom jest připomenouti, že podmínce § 531 b) tr. zák. lze vyhověti až do vynesení rozsudku (sb. n. s. č. 1505, 2062). Dále jest poznamenati, že povinnost nahraditi škodu podle sil jako podmínka promlčení tu zásadně byla. Neboť rozsudek zjišťuje o obžalovaném, že byl vrchním a vedoucím ředitelem banky »B.« a jako takový nejvyšším úředníkem banky. Za tohoto stavu věci nelze pochybovati o tom, že obžalovaný byl orgánem banky »B.« a to vynikajícím orgánem ve smyslu § 486 c) tr. zák., jak to nalézací soud také vyslovuje. Jestiť za orgány podniku podle prvého odst. § 486 c) tr. zák. považovati činitele, kteří jednají za osobu nefysickou podle stanov (Löffler v Bartschově komentáři II, str. 446 a násl.; sb. n. s. č. 3005 str. 902). Jako orgán podniku jest obžalovaný podle téhož předpisu trestně zodpovědný za úpadek banky, arci jen, pokud se dopustil činu spadajícího pod hledisko § 486 tr. zák. Za tohoto předpokladu jest obžalovaného, jenž jako vrchní a vedoucí ředitel a tudíž jako vynikající orgán banky spravoval cizí jmění, pokládati za povinna škodu, z jeho jednání cizím osobám vzešlou, nahraditi z vlastních prostředků, ovšem jen, jak bylo již řečeno, podle svých sil (sb. n. s. č. 3005 str. 902 a 903, sb, n. s. č. 3002). Je proto zmateční stížnost na omylu, má-li za to, že povinnost k náhradě škody z vlastních prostředků nemůže stihnouti ředitele akciové společnosti. K vývodům zmateční stížnosti budiž dále ještě podotčeno, že nelze sice důvodně popříti, že účelem předpisu § 531 b) (§ 229 b) tr. zák. jest mezi jiným také, zjednati pokud lze odškodnění osobám trestným činem poškozeným, že však z toho nelze souditi, že by od požadavku náhrady škody bylo lze vůbec upustiti v případech, kde finanční síla obžalovaného by dovolila jen poměrně nepatrnou míru náhrady. Vždyť zákon vidí v náhradě škody podle sil, t. j. ve snaze odčiniti následky činu, zároveň též důležitý znak lítosti a polepšení se pachatele (Finger, I. 1912 str. 848, jehož se tu sám stěžovatel dovolává).

Citace:

Čís. 4593. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 38-40.