Č. 12203.

Závodní výbory: Byl-li u rozhodčí komise podle zák. o záv. výborech uplatněn nárok na ochranu podle § 3 lit. g) zák. o záv. výborech, je ve sporu o tom, existoval-li takový nárok, otázka, zda nastal případ posledního odstavce cit. předpisu, ochranu onu vylučující, otázkou merita a nikoli příslušnosti rozhodčí komise.
(Nález ze dne 11. prosince 1935 č. 20180/35.)
Věc: Fma »Premier«, akc. spol. pro výrobu jízdních kol a strojů v Ch. (adv. Dr. František Rosenbaum z Prahy) proti rozhodčí komisi podle zák. o závodních výborech v Chebu o propuštění Ant. K. z práce.
Výrok: Stížnost se jednak odmítá pro nepřípustnost, jednak zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Závodní výbor zřízený v závodě st-lky v Ch. stěžoval si u rozhodčí komise podle zák. o záv. výb. v Ch., že fma »Premier«, akc. spol. pro výrobu jízdních kol a strojů v Ch. propustila z práce dělníka Antonína K., zaměstnaného v závodě déle než 3 léta, že propuštění to jest vzhledem na délku doby zaměstnání tohoto dělníka v závodě a jeho zachovalost během této doby nespravedlivou příkrostí a to tím spíše, poněvadž nezaměstnaný dělník za nynější těžké hospodářské krise nenajde žádnou jinou možnost obživy. Vzhledem k tomu navrhl záv. výbor, aby rozhodčí komise uznala, že propuštění toto jest nespravedlivou příkrostí vůči jmenovanému dělníku a že firma jest povinna jej za dřívějších pracovních podmínek opět zaměstnávati.
Rozhodčí komise nálezem z 11. července 1932 zamítnuvši námitku nepříslušnosti rozhodčí komise uznala právem, že propuštění Antonína K. jeví se nespravedlivou příkrostí a že žalovaná firma jest povinna tohoto dělníka přijmouti do práce za dřívějších pracovních podmínek a nahraditi mu zatím ušlý výdělek.
Proti tomuto nálezu obrátila se st-lka nejprve na okresní soud v Chebu, který usnesením z 30. září 1932 žaloby st-lky odmítl. Rekurs, který st-lka proti tomuto soudnímu rozhodnutí podala, zamítl krajský soud v Chebu usnesením ze 7. listopadu 1932 z důvodů rozhodnutí I. stol. nacházejících oporu i v rozhodnutí nejv. soudu z 8. března 1927, Vážný č. 6873/27. Při tom poznamenal krajský soud, že podle § 105 úst. list. ve všech případech, ve kterých správní úřad rozhoduje o nárocích práva soukromého, přísluší straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků domáhati se nápravy pořadem práva, a že tudíž st-lka musela by dříve vymoci si ve správní cestě zrušení nálezu rozhodčí komise pro její nepříslušnost a přikázání věci na řádný soud, a pak teprve byla by přípustná její žaloba u řádného soudu. Po vydání tohoto nálezu podala st-lka stížnost k nss-u, ve které domáhá se zrušení nálezu rozhodčí komise pro nezákonnost, resp. vadnost řízení.
Uvažuje o této stížnosti musel nss v prvé řadě z povinnosti úřední zkoumati, zda stížnost podána byla včas. St-lka v tom směru dovolává se ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 217/25 a uvádí, že jí rozhodnutí rekursního soudu bylo doručeno dne 12. listopadu 1932.
Podle § 2 odst. 3 zák. ze dne 15. října 1925 č. 217 Sb. počítá se v tom případě, když strana podá do rozhodnutí správního úřadu o nároku práva soukromého nejprve žalobu k řádnému soudu, lhůta ke stížnosti na nss ode dne, kdy jí bylo dodáno rozhodnutí poslední soudní stolice, v níž byl pořad práva prohlášen za nepřípustný. Musil proto nss, aniž by mohl zabývati se formální a věcnou správností usnesení rekursního soudu, zjistiti nejprve, zda tímto soudem byl pořad práva ve věci, o kterou šlo, skutečně prohlášen za nepřípustný. Jak z usnesení okr. soudu v Ch. jako I. stolice tak z rozhodnutí krajského soudu v Ch. jako II. stolice vyplývá, že soudní žaloba st-lky odmítnuta byla proto, poněvadž pořad práva je vyloučen. Je tudíž dán předpoklad, aby lhůta k podání stížnosti k nss-u počítána byla ve smyslu odst. 3 § 2 cit. zák. teprve od doručení rozhodnutí krajského soudu. Ježto toto, jak ze soudních spisů patrno, stalo se 12. listopadu 1932, jest stížnost, podaná na poštu 9. ledna 1933, podána včas.
V dalším musil soud zkoumati především vlastní svou příslušnost ku věcnému přezkoumání nálezu rozhodčí komise. Nález tento vydán byl na základě stížnosti záv. výboru proti propuštění dělníka v závodě přes 3 roky nepřetržitě zaměstnaného ve smyslu § 3 lit. g) zák. o závod. výb. a bylo jím vysloveno, že se propuštění dělníka Antonína K. jeví býti nespravedlivou příkrostí a že zaměstnavatelka je povinna dotyčného dělníka přijmouti zpět do práce za dřívějších pracovních podmínek a nahraditi mu ušlý výdělek. Rozhodnutí tohoto obsahu jest podle stálé judikatury tohoto soudu rozhodnutím úřadu správního o nárocích práva soukromého. Proti takovému rozhodnutí může strana tímto výrokem dotčená dovolati se nápravy pořadem práva předpokládajíc, 1. že úřad správní rozhodl v rámci své kompetence (argument slova: podle zákonů o tom vydaných § 105 úst. list.), 2. že strana vyčerpala dříve opravné prostředky přípustné v cestě správní (§ 105 úst. listiny).
Pokud jde o prvý předpoklad jest jisto, že u rozhodčí komise uplatněn byl nárok podle § 3 lit. g) zák. o záv. výb., že podle tohoto paragrafu byla rozhodčí komise jedině oprávněna o nároku tom rozhodovati a že také o něm meritorně rozhodla. Stížnost popírá příslušnost rozhodčí komise, odvolávajíc se na ustanovení posl. odst. § 3 lit. g) zák. o záv. výb., podle něhož ustanovení tato nevztahují se na dělníka nebo zřízence, který dopustil se jednání, pro něž může pracovní neb služební poměr bez výpovědi býti přerušen podle § 82 živn. ř., a tvrdí, že v daném případě stalo se propuštění Antonína K. z důvodu § 82 živn. ř.
Nss neshledal tuto námitku důvodnou. Neboť i kdyby pravda bylo, že dán byl takový důvod zmíněnou ochranu zaměstnance vylučující, nebyla by rozhodčí komise oprávněna námitky závodního výboru odmítnouti pro svoji nepříslušnost, neboť ve sporu o tom, existoval-li v daném případě nárok na ochranu podle § 3 lit. g) zákona o záv. výborech, jest otázka, nastal-li případ posledního odstavce zmíněného předpisu ochranu onu vylučující, otázkou merita a nikoliv otázkou příslušnosti rozhodčí komise. Proto, rozhodla-li rozhodčí komise o návrhu závodního výboru věcně, rozhodla v rámci své příslušnosti, neboť pro příslušnost rozhodčí komise není rozhodným, zda dán byl důvod k propuštění jmenovaného zaměstnance podle § 82 živn. ř. či nikoli. Pokud tedy stížnost vytýká, že rozhodčí komise nebyla příslušná rozhodnouti o návrhu záv. výboru, poněvadž dotyčný zaměstnanec propuštěn byl z důvodu § 82 živn. ř., jest dotyčná námitka stížnosti bezdůvodná.
V daném případě splněn byl však i předpoklad sub 2 uvedený, neboť nálezy rozhodčí komise nepodléhají dalšímu přezkoumání v řádné cestě instanční úřadů správních, nýbrž mají platnost konečnou.
Z toho jest patrno, že proti nálezu rozhodčí komise mohla st-lka dovolati se nápravy pořadem práva. Je-li tomu tak, pak stížnost k nss-u jeví se býti nepřípustnou podle § 3 lit. a) zák. o ss, podle něhož z příslušnosti nss-u jsou vyloučeny záležitosti, o kterých přísluší rozhodovati řádným soudům.
Musil proto nss stížnost, pokud domáhá se přezkoumání zákonnosti nálezu rozhodčí komise ve věci samé, odmítnouti pro vlastní svou nepříslušnost.

Citace:

č. 12203. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 690-692.