č. 12149.

Zaměstnanci veřejní: Pouhá okolnost, že percipient státních odpočivných požitků se dověděl o mínění úřadu, jemuž o požitcích těch nepřísluší nijaká jurisdikce, o nutnosti snížiti požitky ty s hlediska kumulačního předpisu § 17 odst. 2 č. 1 bod a) zák. č. 286/24 Sb., netvoří bez dalšího postačitelný důvod pro vyloučení dobré víry (§ 9 odst. 2 zák. č. 287/24 Sb.) percipientovy o tom, že požitky jemu příslušným úřadem poukázané jsou mu právem vypláceny.
(Nález ze dne 18. listopadu 1935 č. 19488/35.)
Věc: Karel L. v T. proti ministerstvu pošt a telegrafů (vrch. min. kom. Dr. Jan Pech) o snížení výslužného.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: St-l, poštovní oficiál, byl výnosem ministerstva pošt a telegrafů ze 16. listopadu 1925 přeložen na trvalý odpočinek podle § 13 zák. č. 286/1924 Sb. od 1. prosince 1925.
Rozhodnutím zfř v Praze z 26. ledna 1928 byly po té st-li vzhledem k tomu, že byl zaměstnán u poštovního úřadu v T. jako smluvní úředník s přesčasným 21 Kč denně, ročně 7665 Kč, zkráceny s účinností od 1. července 1926 podle § 17 odst. 2 č. 1 zák. ze dne 22. prosince 1924 č. 286 Sb. odpočivné požitky jemu příslušející v úhrnné částce 13221 Kč o polovinu aktivních požitků, které dostával jako smluvní úředník poštovního úřadu v T., tedy o částku ročních 3832 Kč 50 h. Přeplatek vzniklý za dobu od 1. července 1926 do konce února 1928 v částce 6387 Kč 60 h byl st-li předepsán k náhradě.
Odvolání z tohoto rozhodnutí zamítlo min. financí výnosem z 12. dubna 1928 z věcných důvodů. Když nss nálezem ze dne 10. dubna 1930 č. 5852/28 rozhodnutí to zrušil pro nepříslušnost min. financi k věcnému řešení sporu, odstranilo ministerstvo to rozhodnutím ze dne 28. května 1930 výměr zfř v Praze z 26. ledna 1928 a nařídilo, aby příslušné spisy byly postoupeny ředitelství pošt a telegrafů v Praze.
Výměrem z 21. června 1931 vyslovilo ředitelství pošt a telegrafů v Praze, že odpočivné požitky st-le jako poštovního oficiála ve výslužbě za dobu od 11. června 1926 do 20. června 1928 dlužno zkrátili podle § 17 odst. 2 č. 1 bod a) zák. z 22. prosince 1924 č. 286 Sb. o 3832 Kč 50 h, poněvadž st-l byl u poštovního úřadu 2 v T. v této době zaměst nán jako smluvní úředník s přesčasným 21 Kč denně, tudíž ročně 7665 Kč. Současně vyměřilo ředitelství st-li v dohodě se zfř-em v Praze za dobu od 1. července 1926 do 30. června 1928 odpočivné na místě 13221 Kč 89 h pouze obnosem 9389 Kč 39 h, a vyslovilo, že přeplatek, vzniklý kumulací st-lových požitků v částce 7665 Kč 60 h za dobu od 1. července 1926 do 30. června 1928, jest již uhrazen, ježto zfř vyplatilo st-li odpočivné za tuto dobu již snížené. Tento výměr byl doručen st-li dne 1. října 1931.
V odvolání uvedl st-l mezi jiným, že nově provedené snížení výslužného odporuje § 9 odst. 2 zák. č. 287/24 Sb. pro uplynutí tříleté lhůty, a že proto sražené částky výslužného dlužno st-li vrátiti. Nař. rozhodnutím min. pošt a telegrafů z 22. listopadu 1932 nebylo st-lovu odvolání vyhověno.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutí vyslovilo, že snížení st-lova odpočivného za dobu od 1. července 1926 do 30. června 1928, nařízené ředitelstvím pošt a telegrafů, není v rozporu s ustanovením § 9 odst. 2 zák. č. 287/24 Sb., protože nešlo o částku, kterou by byl st-l přijal v dobré víře. Tento svůj názor odůvodnil žal. úřad úvahou, že zfř a min. financí v prvé polovině roku 1928 o snížení odpočivného rozhodly v neprospěch st-lův, takže si st-l musil býti vědom, že jde při nejmenším o částku spornou. Okolnost, že tato rozhodnutí finančních úřadů byla zrušena, jest po názoru nař. rozhodnutí nerozhodna, poněvadž zrušení to se stalo toliko pro nepříslušnost těchto úřadů a nikoli z důvodů věcných.
Stížnost naproti tomu tvrdí, že st-l částku, o kterou jde, bral v dobré víře. Na tom nemůže podle stížnosti nic měniti okolnost, že zfř přistoupilo od 1. března 1928 ke krácení st-lových požitků, neboř krácení to se stalo zpětně a týká se požitků v dobré víře spotřebovaných. Dobrá víra st-lova nebyla dotčena ani tím, že srážky byly st-li neoprávněně činěny finančními úřady.
Soud shledal stížnost důvodnou. Kterého dne byl st-li doručen výměr zfř v Praze z 26. ledna 1928 není z předložených správních spisů patrno. Lze z nich pouze usuzovati, že se tak stalo v době mezi 26. lednem 1928, kdy výměr ten byl datován, a 15. březnem 1928, kdy proti němu st-l podal odvolání. Vzhledem k tomu nelze po názoru soudu z fakta doručení výměru zfř z 26. ledna 1928 usuzovati, že st-l nebral v dobré víře odpočivné požitky, vyplácené mu v době před doručením výměru toho, t. j. od 11. června 1926 do onoho dne, kdy mu byl roku 1928 uvedený výměr doručen. Opačný závěr nař. rozhodnutí je tedy v tomto směru logicky vadným ve smyslu § 6 zák. o ss.
K tomu dlužno dodati, že žal. úřad v odvodním spise sám uznává, že odůvodnění nař. rozhodnutí pro dobu od 1. července 1926 do 29. února 1928 a na požitky v tomto období pobírané nedopadá. Proto k tomu dokládá, že to jest nerozhodným, protože požadování přeplacené částky neodporovalo § 9 odst. 2 zák. č. 287/1924 Sb., poněvadž prý šlo o dobu kratší tří roků. Tomuto názoru, který ostatně ani v nař. rozhodnutí nedošel výrazu a který pro otázku nedostatku dobré víry st-le při pobírání výslužného v době do 29. února 1928 nemá významu, nelze přisvědčiti. Pro počítání tříleté lhůty, určené v cit. paragrafu, nelze totiž přihlížeti k zmatečnému a ostatně také již zrušenému výměru zfř v Praze z 26. ledna 1928, nýbrž teprve k výměru ředitelství pošt a telegrafů v Praze z 21. června 1931, doručenému dne 1. října 1931, tedy v době po uplynutí rozhodné tříleté lhůty.
Avšak ani pro dobu od doručení citovaného výměru ze dne 26. ledna 1928 do dne 30. června 1928 nelze říci, že st-l zaopatřovací požitky přijímal nikoli v dobré víře. Neboť pouhá okolnost, že st-l se dověděl o mínění úřadu, jemuž o požitcích oněch nepřísluší nijaká jurisdikce, o nutnosti snížiti st-lovy odpočivné požitky, netvoří bez dalšího postačitelný důvod pro vyloučení přesvědčení st-lova o tom, že požitky jemu příslušným úřadem poukázané jsou jemu právem vypláceny. Skutečná jejich spornost by mohla nastati teprve tehdy, když by projev takový vycházel od úřadu, jemuž ona jurisdikce přísluší. Nelze proto uznati, že důvody nař. rozhodnutí postačily k závěru, že st-l v době rozhodné nepřijímal zaopatřovacích požitků v dobré víře.

Citace:

č. 12149. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 539-541.