Č. 11093.

Vojenské věci. — Mimořádná opatření poválečná: I. * Zákon č. 236/1924 Sb. neposkytuje straně právního nároku na převzetí její pohledávky, vzniklé za doby války, ani když jsou splněny podmínky, stanovené v §§ 2 a 3 cit. zák. — II. Rozhodnutím podle § 2 zák. o ss není výrok mno, kterým toto min. nevyhovělo »žádosti« strany za převzetí pohledávky proti vojenské správě býv. mocnářství rak.-uher. z důvodů ubytování vojska za světové války.
(Nález ze dne 24. února 1934 č. 1821.)
Prejudikatura: ad I. Boh. F 3918/27, 4004/27, 4242/28.
Věc: František K. ve V. proti ministerstvu národní obrany a ministerstvu financí o převzetí pohledávky proti bývalému rak.-uher. eráru.
Výrok: Stížnost se odmítá jednak pro nepřípustnost, jednak se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: František K., býv. hoteliér ve V., poskytoval od počátku mobilisace v r. 1914 do dubna 1915 rak.-uher. vojsku přechodné ubytování. Rozhodnutím ze 6. prosince 1916 prohlásila se uher. min. komise pro válečné úkony za nekompetentní k rozhodování o uplatněném nároku na náhradu, ježto jde o pohledávku soukromoprávní povahy, kterou žadatel neuplatňuje proti eráru, nýbrž vůči městu V. z důvodu, že se město uvolilo jej odškodniti za to, že používalo hotelu ve zvýše- ném měřítku. — Žalobu st-lovu proti městu V. zamítla v pořadu instančním královská kurie v Budapešti rozsudkem ze 3. dubna 1918 z důvodů věcných.
Po převratu domáhal se st-l u župního úřadu v Turč. Sv. Martině obnovy řízení, žádost tato byla župním úřadem zamítnuta s poukazem na to, že věc byla pravoplatně rozhodnuta min. komisí pro válečné úkony resp. soudním rozsudkem.
Dne 2. dubna 1931 podal st-l u min. fin. žádost za převzetí pohledávky, vzniklé za války vůči býv. eráru rak.-uher. podle zák. č. 236/24 Sb. a vl. nař. č. 56/25 Sb. v částce 25519 Kč 20 h. Žádost tato byla zamítnuta nař. rozhodnutím min. fin. s odůvodněním, že podle vyšetření mno nejde tu o pohledávku za býv. erárem ve smyslu § 1 zák. z 9. října 1924 č. 236 Sb. ani čl. 1. vl. nař. ze 4. dubna 1925 č. 56 Sb., nýbrž o soukromoprávní nárok vůči městu V., na který se ani cit. zákon, ani cit. vl. nař. nevztahují.
Podáním z 5. května 1931 obrátil se st-l na mno se žádostí, aby toto převzalo pohledávku v celkové částce 25519,20 Kč, ježto marně ji uplatňoval proti vojenské správě a obecnímu úřadu a dodal, že nyní podal patřičnou žádost na min. fin.
Nař. výměrem vyrozumělo mno st-le, že nemůže vyhověti žádosti, aby uznalo jeho pohledávku proti býv. státu rak.-uher., poněvadž v předcházejícím adm. řízení bylo již pravoplatně rozhodnuto, že nejde o veřejnoprávní pohledávku proti bývalé správě vojenské, nýbrž o soukromoprávní nárok vůči městu V.
O stížnosti do obou těchto výměrů podané uvážil nss:
I. Pokud jde o výměr mno, bylo se nss-u především z moci úřední a vzhledem k stanovisku odvodního spisu žal. úřadu zabývati otázkou, jde-li vůbec o rozhodnutí nebo opatření správního úřadu ve smyslu § 2 zák. o ss, proti němuž jedině jest stížnost na nss přípustná.
St-l nedomáhal se svým podáním z 5. května 1931 autoritativního výroku mno o tom, zdali mu přísluší náhrada za ubytování vojska rak.-uher. v jeho hotelu, nýbrž žádal toliko, aby mno převzalo pohledávku v částce 25519,20 Kč, poněvadž ji již marně uplatňoval proti vojenské správě a obecnímu úřadu ve V. Zamítaje tuto žádost, nerozhodoval žal. úřad autoritativním právní moci schopným způsobem v nějakém sporu na něj vzneseným, nýbrž učinil, jak jasně vysvítá z textu nař. výměru, toliko projev jménem vojenské správy jako strany, od níž něco bylo žádáno. Nejde tudíž o rozhodnutí ve smyslu cit. § 2 a slušelo v důsledku toho odmítnouti stížnost v tomto směru jako nepřípustnou.
II. Žádost st-lovu za převzetí pohledávky podle zák. č. 236/24 Sb. zamítlo min. fin. z důvodu, že podle vyšetření mno nejde tu o pohledávku za býv. erárem ve smyslu § 1 cit. zák. ani čl. 1 prov. nař. č. 56/25 Sb., nýbrž o soukromoprávní nárok vůči městu V., na který se cit. normy nevztahují.
Tento zák. č. 236/1924 Sb., na jehož podkladě se st-l domáhal převzetí své pohledávky, neposkytuje však, jak nss důsledně judikuje (srov. na př. Boh. F 3918/27) straně právního nároku na převzetí její pohledávky, ani když jsou splněny podmínky, stanovené v §§ 2 a 3 cit. zák. Neměl-li však st-l právního nároku na převzetí své pohledávky, nemohlo zamítavým rozhodnutím bytí vůbec porušeno nějaké jeho právo (§ 2 zák. o ss) a jeví se stížnost na toto rozhodnutí podaná, tvrdící opak, bezdůvodnou.

Citace:

Č. 11093.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 516-518.