Čís. 344.
Zmatečnost rozsudku dle § 281 čís. 3 tr. ř. z důvodu, že nebylo dbáno předpisu § 170 čís. 1 tr. ř., není podmíněno návrhem obhajoby při hlavním líčení.
Otázku nepřípustnosti vzetí svědka do přísahy jest posuzovati dle stavu přelíčení v době svědkova výslechu.
(Rozh. ze dne 25. ledna 1921, Kr I 733/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl již při neveřejné poradě zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. srpna 1920, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem řetězového obchodu dle § 11, čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., rozsudek v odpor vzatý zrušil a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl — mimo jiné z těchto
důvodů:
Uplatňujíc důvod zmatečnosti čís. 3 § 281 tr. ř., jest stížnost odůvodněna. Sám rozsudek poukazuje v prvních třech odstavcích důvodů na to, že dle spisů konalo se již v prosinci 1919 proti nynějším stěžovatelům (manželům Josefu a Anně D-ovým) a proti Adolfu S-oyi přípravné vyhledávání pro přečin řetězového* obchodu s kuřivem a pro jeho předražování. Výsledkem tohoto vyhledávání bylo, že ohledně Josefa D-a učiněno bylo prohlášení dle § 90 tr. ř.; na Adolfa S-a a Annu D-ovou podána byla obžaloba, jen obviněný Adolf S. však byl odsouzen pro řetězový obchod a předražování, kdežto obviněná Anna D-ová z obžaloby byla sproštěna. Udání a svědecká výpověď Adolfa S-a, že ho manžele D-ových uprosili, by celou věc vzal na sebe, následkem čehož on ve prospěch jejich vypovídal, jen sebe sama zatěžuje což vedlo ku zastavení trestního řízení proti Josefu D-ovi a sproštění Anny D-ové od obžaloby, — bylo podkladem usnesení na obnovu trestního řízení proti manželům D-ovým. V tomto obnoveném řízení vynesen byl, a to v první řadě na základě přísežného svědectví Adolfa S., nynější rozsudek odsuzující, manžely D-ovými v odpor braný. Zmateční stížnost vytýká, že Adolf S. dle předpisu § 170, čís. 1 tr. ř. nesměl vzat býti pod zmatečností do přísahy, byv řízením proti němu samému provedeným usvědčen, že měl účast na trestním činu, k němuž se svědecký jeho výslech vztahoval. Věcná správnost tohoto tvrzení nemůže již dle toho, co důvody rozsudku samy udávají, zvláště vsak dle trestných spisů býti pochybnou. Vycházíť již z důvodů obžaloby na manžele D-ovy na jevo, že zodpovídati bylo se jim v první řadě z prodeje kuřiva právě Adolfu S-ovi, jenž s kuřivem tím způsobem trestným zas dále obchodoval. Obhájce dovolával se v odporu proti vzetí svědka Adolfa S-a do přísahy ovšem jen § 170, čís. 6 a 7 tr. ř. Než předpis §u 170, čís. 1 tr. ř. a zmatečnost. rozsudku dle § 281 čís. 3 tr. ř. není podmíněna návrhem obhajoby. Zákaz § 170 tr. ř. jest kategorický, posuzovati jest pak otázku nepřípustnosti vzetí svědka do přísahy dle stavu přelíčení v době výslechu svědkova. V tomto případě již samy důvody obžaloby mely vésti soud nalézací k tomu, by zkoumal, není-li tu překážky § 170, čís. 1 tr. ř. proti přísežnému výslechu svědkovu, což bylo by mělo ovšem za následek, že by od přísahy z důvodu § 170, čís. 1 tr. ř. bývalo upuštěno. Jelikož soud nalézací, nehledě vůbec k předpisu § 170 čís. 1 tr. ř., Adolfa S-a vzal jako svědka do přísahy, z důvodů rozsudku pak vychází, že toto svědectví Adolfa S-a bylo hlavním podkladem výroku, obžalované odsuzujícího, bylo odůvodněné zmateční stížnosti obžalovaných Josefa i Annv D-ových již pro zmatek dle § 281 č. 3 tr. ř. vyhověti.